Jdi na obsah Jdi na menu
 


Volnočasové radovánky

8. 12. 2014

Zdá se, že letošní sezonu v Mangawece strávíme svůj volný čas hlavně pádlováním. Michal hodně plánoval kolo ale zatím toho zdaleka nenajezdil tolik, kolik by chtěl. Teď mu už ale přišly nášlapy (díky do ČR :-) ) a tak to určitě víc rozjede! Já jsem chtěla dělat trochu pro svoje zdraví a chodit běhat, ale se svými čtyřmi výběhy zatím rekordy nelámu. Nicméně jak jsem již napsala, o to víc se snažíme pádlovat.

 

Náš první výjezd měla být osvědčená klasika řek které už známe, s kombinací velkého adrenalinu (aspoň pro mě rozhodně) v podobě vodopádu. Vyrazili jsme v pondělí ráno na sever, směr Turangi. Před tímhle městem je potok který se jmenuje Poutu a na něm stejnojmenný vodopád  - Poutu Falls. Teoretickou přípravu jsme zvládli myslím dokonale – načetli jsme popisy samotného skoku i přístupu k němu, skoukli jsme celou řadu videí. Zdálo se to celkem jako brnkačka, aspoň v popiscích bylo že je to veliká legrace a na videích se všichni chechtali od ucha k uchu. Tak asi dobré, ikdyž i při pouhém koukání na ta videa se mi lehce svíral žaludek. Nicméně Michal říkal že to dáme v pohodě, a protože z nás dvou toho přeci jen skočil víc, měl mou důvěru. Hned přístupová cesta k vodopádu se jaksi těžce nepodobala popisu v knížce. Místo kde zaparkovat jsem našli v pohodě (naproti odbočce pro nástup na Tongariro river access 10), ale cesta jaksi chyběla. Stará cesta pro čtyřkolky se záhy přeměnila v pouhý náznak pěšiny ztrácející se v houští maliní, ostružiní, keřů a podobného rostlinstva. Po další konzultaci s mapou, knihou, terénem a společně s Michalem jsme se rozhodli, že jsme na správném místě a odvážně jsme vyrazili do houští. Odměnou nám bylo asi 500m plížení s přískoky, občasné zachycení vybavení na větvích a ostnech, ale nakonec opět denní světlo a štěrková cesta. Po té jsme se už vcelku pohodlně dostali až k vodopádu. Poslední strastí před schlazením ve studené vodě Poutu Stream byl příkrý sestup asi 50m kolmo dolů (museli jsme si trochu pomoct házečkami a karabinami) a 10m zase nahoru. Pak už to šlo ráz na ráz. První jel Michal a já zachycovala jeho let na foťák. Všechno v pohodě, krásný nájezd, pěkný skok, rychlý eskymák. Co se dalo dělat, teď byla řada na mě. Se srdcem v krku (nebo v kalhotách) jsem se po chvilce rozdýchávání v pidivracáčku nad vodopádem rozjela a šup, byla jsem dole. Bohužel taky mimo loď, protože při zakládání pádla jsem se moc přetočila (asi moc prudký pohyb a rotace ramen) a jak jsem padla bokem, náraz na hladinu mě vycucnul z lodi. No nic, voda byla svěží. Druhý Michalův pokus a zase jako z učebnice. Druhý můj pokus (strach se musí překonávat) a přes všechnu snahu druhá rozplavba. Asi těch 9 metrů bylo na poprvé trochu moc. Nicméně s pocitem že jsme to zvládli jsme opoustili vodopád a po stejné  cestě dorazili k autu. Odpoledne jsme měli sraz s Anthonym (guid co s námi vloni pracoval v Mangawece) a společně jsme vyrazli na Tongariro river. Tady to už dobře známe, takže všechno proběhlo bez problémů a moc pěkně jsme si to užili. Večer po pár zasloužených pivech jsme usnuli jako miminka.

Druhý den nás čekala Waihohonu River, taky stará dobrá známá. Je to ta říčka s pěkným skůčkem na začátku (přítok z prava), pak krásná WW 3- a dvě technicky náročná místa WW4 asi (z toho jedno přenášíme vždycky). Tentokrát jsme přenesli obě těžké pasáže, přeci jsen jsme byli docela dost unavení po výkonu předchozí den. Počasí nám přálo a tak po asi 2 hodinách na vodě jsme s příjemným pocitem mohli vyrazit domů.

 

Další výled byl pro změnu raftovací. Společnost která operuje na řece Mohaka (v překladu „místo pro tanec“ – viz zélandská haka, což je slavnostní/válečný tanec) nabídla guidům z různých společností aby přijeli na výlet a za pár dolarů se mohli svézt na téhle nádherné řece WW4-5. Normálně je tu strašně dlouhý převoz aut z nasedačky do vysedačky, takže pro jednotlivce je to dost časově i finančně náročné. Tudíž jsme vůbec neváhali a jako zástupci Mangaweka Adventure Company jsme vyrazili. Cestou jsme v Turangi nabrali Kathryn, naši kolegyni, a kolem deváté večer jsme dorazili do raftovací základny. Chvíle povídání s ostatními guidy, pivečko a na kutě. Ráno v devět začíná celý výlet asi hodinovou cestou na nasedačku, pak rozdělení do posádek a hurá na to! Fouká silný vítr což není úplně příjemné, na druhou stranu alespoň na začátku fouká do zad a tak úvodní část WW 1-2, kterou normálně jezdí asi 40 minut, jsme hravě zvládli za necelou půlhodinu. Po zahřátí na lehké části jsme se dostali do užšího kaňonu a k úvodní peřeji s hodnocením WW5. Všichni jsme prohlédli co nás čeká, „Long Rapid“ jak se tahle asi 1km dlouhá sekce jmenuje, se zdá i zvýšky odkud jsem ji pozorovali docela výživná. Náš raft se vydal do peřejí jako první a musím říct, že jsem byla ráda na raftu se samými guidy, tedy lidmi, kteří vědí co dělají. Zvládli jsme to celkem v pohodě, ikdyž technika průjezdu takové peřeje je úplně jiná než na naší WW2. Hodně se čeká na záběr, hodně se volí taktika couvání, ten kdo loď řídí to musí mít opravdu „v paži“. Další úseky jsou peřeje WW3 a 4, opravdu krásné, technické pádlování. V řece je spousta obrovských kamenů, tady tomu říkají „boulder garden“, je to takové bludiště a někdy to skoro vypadá, že je řeka celá zablokovaná. Vždycky tu ale nějaká cesta byla a ve výsledku to byl opravdu krásný zážitek. Trochu nám bylo líto, že jsem si nevzali kajaky a tak ještě ten den jsme vyslovili dotaz, zda by bylo možné přidat se na kajacích k některému z jejich výletů. K naší radosti s tím majitelé společnosti neměli problém a tak za pár týdnů jsem se na Mohaku vydali ještě jednou. Ale o tom až později. Každopádně krásný den jsme zakončili společnou večeří a vyrazili pomalu ale jistě k domovu.

 

Následující z mnou popisovaných výletů je další „skokanská“ záležitost, tentokrát na říčce Moawhango. Normálně v tomhle spíš potoce tečou tak 3 m3, ale když je po dešti, může to být až 10, což je už hezká voda. My jsme tam byli asi za 6,5 a to se pro skočení asi 7m vodopádu zdálo jako ideální. Vůbec nám nebylo smutno, protože tentokrát se k nám přidali ještě další 3 kajakáři. Dva kluci a jedna holka - aspoň jsem na to nebyla sama;) S potěšením mohu oznámit, že jsme měli rozplavbu pouze jednu a dokonce ne moji! Michal dal 3 super pokusy, já jen dva ale s oběma jsem byla spokojená. Konečně se nám tedy povedlo to, co loni ani jednou. Moawhango totiž není od nás daleko, asi na půl cesty mezi River Valley a Mangawekou (30 minut autem), a bylo fajn si tenhle skok konečně sjet.

 

Poslední řeka o které se chci zmínit a kterou už taky dobře známe je Kawhatau, levostranný přítok naší Rangitikei. Při jednom z výletů na Rangitikei docela slušně pršelo a v půli výletu, když přiteče Kawhatau jsme zjistili, že je moc pěkný stav. Pro jistotu jsem hned zkotrolovala automatický vodočet (telefonická služba) a lehkým výpočtem jsme zjistii, že aktuální stav na Kawhatou je nějakých 60m3, takže ideál! Hned po dokončení práce jsme s Michalem naložili lodě a vyrazili. Rychle tekoucí WW2 a později WW3, v soutěsce super vlny, ale taky slušné válce, kterým je lépe se vyhnout. Byl to asi nejhezčí stav z našich čtyř sjezdů této řeky  a opravdu příjemné zakočení náročného pracovního týdne.

 

No tak uvidíme, kam se nám podaří vyrazit příště, plánů máme hodně:-)

 

- A -

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář