Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kanadskou divočinou den po dni

INTRO: MANGAWEKA – AUCKLAND – L.A. – VANCOUVER

Abych to zkrátila a nedramatizovala, ve večerním/nočním stresu jestli jsem nepropásla bus do Aucklandu jsem ještě v Mangawece na zastávce vytrousila peněženku. Zjistila jsem to po cestě ve dvě ráno, zburcovala Awastone a peněženka byla na světě. Začala mise jak a kam ji poslat, což jsme nakonec pořešili přímo do hostelu ve Vancouveru a mělo to dobrý komec. Štěstí že jsem komplet všechno měla zaplacené dopředu, od letenky, přes hostel až po lístky na MHD. Nějaký cash jsem si vybrala v Aucklandu, takže pohoda jazz. Stálo mě to jen něco poštovného a jednu noc v hostelu navíc.

 

Cesta letadlem pro mě byla překvapivě v pohodě, normálně nemůžu spát ale tentokrát, asi ten stres či co, jsem spala skoro celou cestu, jen na jídlo jsem se vzbudila:-) Přestup v Los Angeles jsem měla tak akorát, sposta kontrol a přestupní terminál daleko,ale stihl ajsem to nakonec  v pohodě. Ve Vancouveru pak už pohoda, na imigračním to netrvalo ani 5 minut...

 

Ztracená peněženka měla i svoje výhody - měla jsem  o to víc času na prohlídku Vancouveru, což jsem učinila myslím jak se patří. Jeden z největších městských parků na světě, Stanley Park, jsem prošla dokola křížem krážem, prošla jsem si taky nevelkou oblast čínské čtvrti China Town s úžasnou směsicí všelijakých vůní. Druhý den jsem vyrazila přes záliv do severní části Vancouveru, do známého parku Capilano, se stejnojmennou řekou a dlouhým vysutým mostem, který je tu největším lákadlem. Most je zavěšený 70 metrů nad řekou a je dlouhý úctyhodných 137 metrů. Ale není to jen o mostu, je to krásný kus přírody, podně čtení o historii kraje, preocházka v korunách stromů... Jen lidí tam bylo mraky a to je to mimo sezonu... Odpoledne jsem se vydala na Granville Island (pořád Vancouver) na tradiční trh a hlavně na ochutnávky místního minipivovaru. Večer už jsem měla na hostelu zprávu že moje peněženka je na letišti a tak už se stačilo jen zabalit abych mohla ráno vyrazit na letiště, pak vyzvednout auto z půjčovny a vyrazit:-)

 

 

NA CESTĚ

DEN1: VANCOUVER – KAMLOOPS – LAKE PAUL

Jak jsem již psala myslím v mailu, první dn byl pro mě plný nadšení a očekávání, ale taky trochu stresíku. Seznamovala jsem se s autem, systémem značení silnic (což je teda hrozný boj hlavně ve městě, zmatek nad zmatek!), řízením vpravo po delší době, musela jsem trochu koukat do mapy kam jedu a taky se stihnout koukat po krajině! Trochu hodně věcí na na jednoho člověka:-) Takže se stalo, že jsem párkrát odbočila kam jsem neměla, jednu křižovatku za Vancouverem jsem projela hned třikrát než jsem se našla! :-D Ale nakonec vše dobře dopaldo, dorazila jsem do města Kamloops, které na mapě vypadá docela malé ale opak je pravdou.  Je rozlité po obou stranách údolí řeky Thompson a jezera Kamloops a vymotat se po tankování a nákupu byl trochu boj. Ale dopadlo to dobře, nakonec jsem našla prima kemp v lesích u jezera Paul Lake, kde jsem byla úplně sama mimichodem! První spaní ve stanu, první vaření na ohni, romatika jak má být. Trochu jsem podcenila vrstvení na noc a tak mi k ránu byla docela zima, ale jinak to nemělo chybu!

 

 

DEN 2: LAKE PAUL – LAC DU BOIS GRASSLAND PP –KEMP NA SH1 (THREE VALLEY?)

Ráno jsem opět roztopila oheň, opět trochu boj s přírodou neboť všechno je samozřejmě vlhké a tak se chvíli z ohniště valil dým až jsem myslela že na mě někdo přijde že podpaluju les:-) Konec dobrý všechno dobré, ikdyž jak čaj tak ovesná kaže byly trochu uzené. Dnešním cílem byl park (něco jako naše přírodní rezervace) Lac du Bois Grassland, krajina která se vůbec nepodobá té Kanadě, kterou známe z knížek a fotek. Ale nakonec hodně zajímavá procházka, cesty tam sice vůbec nejsou značené ale krajina je hodně přehledná (málo stromů, hodně zatravněné – proto Grassland, „země trávy“) a tak jsem si naplánovala kolečko s několika body v krajině, které se nadají přehlénout. V druhé půli jsem náhodou narazila na něčí označenu stezku která mě dovadla k miniaturnímu kempu pro trampy řekla bych, schovaný uprostřed lesa, ohniště, úkryt pod skálou, krása. A po té stezce jsem se dostala postupně na původní trasu, kam jsem chtěla dojít – lidé asi plánují podobně. Jedinou chybou tohoto výletu byli klíšťata. Někde jsem četla že začala jsejich sezona ale když ráno byla teplota na -2°C, tak jsem si z toho nedělala vrásky. Jenže přes den tam bylo docela teplo a klíšťata rozhodně byla. A jaká! Tak veliká jsem teda ještě neviděla, žádní prckové jako u nás. Veliká byla skoro jak nehet od malíčku, některá vzhledem podobná těm našim, jiná strašidelně skvrnitá. Při prohlídce jsem jich napočítala 9, pak při druhé další 2, když už jsem seděla v autě lezlo mi po krku další a poslední, v řadě třinácté, se mi objevilo v autě při jízdě asi po třech hodinách. Nesnáším klíšťata! Cesta docela ubíhala a to ikdyž jsem zvolila vedlejší cestu, ne dálnici č.1. Jedinou vadou bylo, že moje mapa nebyla přesná a cestu kterou jsem vybrala kolem jezera Mabel ukazovala jako zpevněnou, ale ve skutečnosti to byl jen štěrk a bahno. Takže jsem si docela zajela a musela jsem se vrátit na hlavní silnici. Už se začalo pomalu stmívat a tak jsem vzala za vděk jedním z prvních kempů podél State Highway 1, někde mezi Craigellachiea Three Valley. Tentokrát jsem spala v autě, neb se mi jednak nechtělo stavět stan a jednak jsem to chtěla taky vyzkoušet.

 

 

DEN 3: KEMP NA SH1– REVELSTOKE – WADEY KEMP

 Z kempu který se mi moc nezamlouval (jednak stál docela dost peněz a taky zdaleka nebyl tak pěkný, jako ten úplně první, a taky docela blízko hlavní silnice byl – ale někde jsem přespat musela) jsemjsem se přesunula jen pár kilometrů do měst Revelstoke, cca v devět dopoledne.Návštěvnické centrum mělo ale otevřeno až od 10:30 a tak jsem vyrazila na obhlídku okolí a taky konečně na chvíli na internet... Když jsem konečně vyřídila většinu toho co jsem chtěla bylo už po půl dvanácté a nejvyšší čas vyrazit. Bohužel jsem se dozvěděla, že dnes se do žádného národního parku nedostanu, protože nemám povolení ke vstupu a kancelář která mi ho může udělit má bohužel dnes zavřenoL Budou Velikonoce a tak se obávám, abych podobně nedopadla i v neděli a vpondělí. No uvidíme. Dostala jsem ale tipy na výlety po okolí a po menším plánování jsem vybrala snadný cíl protože je přeci jen už doceal pozdě na nějaké významnější putování. Čeká mě tedy Begbie Bluff a Begbie Falls. Nakonec super odpoledne asi do čtyř hodin, nanáročný výstup s jednou krátkou horolezeckou vsuvkou, krásný vodopád a jedinečné výhledy. Počasí opravdu přálo, jednu chvíli to bylo dokonce na tričko a to i přes to že první kilometr výšlapu byl pokrytý asi 30 cm vrstvou sněhu  apřed násupem významně sněhopršelo. Kolem páté (nezvykle brzy) náhodou nalézám super free kemp na břehu jezera. Voda je ledová ale na krátkou očistu mám odvahy dost. Brzká večeře – rýžová variace (jedna z mnoha) -  a s večerním čajem počítám kilometry a odhadované výdaje do konce kanadského výletu. Dnes to vypadá na jasnou a tudíž mrazivou noc, takže rychle do spacáku a na kutě!

 

 

DEN 4: WADEY KEMP – GOLDEN – přírodní úkaz  NATURAL BRIDGE (YOHO NP)

Na noc jsem se slušně připravila (mnoo vrstev nahoře i dole, pod sebou i nad sebou), takže jsem chlad skoro nepocítila. Až ráno když jsem vylezla z vyhřátého spacáku byla kosa. Snídačka a směr Revelstoke, jen vzít benzín a směrem přes Rogers Pass, 1330mnm. Naštěstí je krásně jasno a vypadá to že vše bude bez problémů. Až když jsem se přehoupla přes kopec počasí se úplně změnilo, z chladného jasného dne je mírně nad nulou a chumelí nebo prší nebo obojo dohromady. A za pár minut je nad dálnicí zase jasno, suchá silnice... no je to jak na Apríla:-) V okolních kopcích ale stále chumelí, to je jasné. Přemýšlím, jaké asi bude výletování. V plánu mám jen něco menšího, stavila jsem se v městečku Golden v infocetru pro mapy národního parku Yoho a slečna mě motivuje že podmínky jsou dobré. Kolem dálnice ale téměř všechny směrovky na různé treky hlásají ZAVŘENO, tak jsem z toho taková rozpačitá. No ale odvážně u jednoho treku zastavuji a zjišťuji že se normálně jít dá, jen  zázemí  není v super kondici a tam kam by se dalo normálně dojet autem se teď musí pěšky, takže sesta je o něco delší. Vydávám se tedy k Wapta Falls (kde jsem původně chtěla spát), krásné vodopády necelé 4,5 km vzdálené. Po tomhle výletu ještě nemám dost a po chvíli pátrání kam se dá jít popojíždím k místu zvanému Natural Bridge, což je skalní útvar v podobě kamenného mostu přes řeku, jen s pár dírami. Původně to býval nevysoký vodopád, ale protože hornina je tu měkká, voda se postupně prokousala níř a níž a tady zůstal jen jakýsi most. Časem se pravděpodobně zřítí dolů a utvoří takový malý kaňon... Vydávám se ještě na krátký (asi 2 km tam a 2 zpět) výlet k soutoku řek Emerald a Kicking Horse (znamená Kopající Kůň), zkouším ve sněhu nově zakoupené návleky a protiskluzové gumové návleky na boty. Vše OK, ještě je brzy a tak ještě před večeří vyrážím na obhlídku místa, odkud se zítra chystám na celodenní výlet. Večer opět rýžová variace a se západem slunce už jsem ve spacáku. Dneska spím v autě, stan by nebylo kam dát (je to tu taková opuštěné asfaltové parkoviště), navíc ventu lehce, ale vytrvale sněží.

 

 

DEN 5: EMERALD LAKE – BANFF TOWN

Ráno jsem se probudila do solidních -8°C. Auto omrzlé lehce zvenčí a hodně zevnitř, přeci jen jak člověk dýchá, pára pěkně namrzá. Protže jsem usnula tak asi v devět, v půl šesté už jsem vzhůru, do šesti se ještě přemlouvám  ke spánku ale pak už vstávačka. Rozmrazila jsem auto a popojela pár kilometrů na parkoviště u Emerald Lake, kde jsem teplou snídani a po sedmé jsem již vyrazila vstříc vrcholu.Nejen že jsem byla první ten den, ale tipuju na trase kam jsem se vydala první po pár týdnech řekla bych. Nejdřív jsem se radovala, že přede mnou jsou jedny stopy asi z předchozího dne, z protisměru, takže jsem mysela že ten dotyčný šel to co já, ale z opačné strany, pak jsem si ale všimla stop i v mám směru a za chvíli jsem pochopila, že onen chodec šel jen kus cesty tam a zpět, protože ještě před prvním vrcholem stopy zmizeliL Cesta byla ještě chvíli dost jasná, asi po půl hodině už tolik ne, ale měla jsem představu kam jdu a stále jsem před sebou viděla takový průse, pěšinu. Výhodou zimního cestování je, že vidíte svoje stopy, takže je snadné se vrátit, když ztratíte cestu. Podmínkou samozřejmě je, že je pěkný den a žádná vánice. No nevýhodou je, že když před vámi dlouho nikdo nešel, nevidíte ani Ň a cestu je těžké najít. Cestou piokusu a omylu jsem statečně pokračovala dál, a přehoupla jsem se přes kopec řekla bych i ve správném směru, jenže ne a ne najít kýžený (a značený jak jsem doufala) Yoho Pass. Pak už jsem opravdu nevěděla kudy kam a ikdyž mi to bylo strašně líto, protože tenhle přechod je v tuhle roční dobu víceméně jediná pěší cesta k Takakkaw Falls, 4. nejvyšším vodopádům v Kanadě, musela jsem se otočit a jít zpět. Snad to dám někdy příště. Nechtěla jsem ale hned skončit, tak jsem zkusila ještě pár dalšách cest k jiným pěkným místům, první  byla cesta do kotliny pod ledovcem Emerald. Nedošla jsem až úplně doprostřed, neb cestou jsem narazila na stopy které ve mě vyvolaly silný pocit že jsou medvědí (idyž už asi dost staré) a vzhledem k tomu že ostatní lidské stopy se v tom místě taky otáčely, vyrazila jsem zpět k jezeru. Nádherně svítilo sluníčku a tak jsem dala lehký oběd a opalovačku a poté ještě krátký výlet k Hamilton Falls. Přesto že se nepodařil původní plán, byl to príma zážitek a celkem jsem nachodila dobrých 20km. Kolem třetí jsem už seděla za volantem v frčela směr Banff Town. Poblíž je lyžařské středisko, takže město je dost komerční, samý „suvenýršop“ a hodně lidí, ale to okolí? No to je nádhera. Hory všude okolo, lesy, no Kanada jak má být:-) Zítra vyrazím na obhlídku. Dnes ubytování na hostelu, vyjde jen o pár dolarů dráž než kemp a je tu postel, sprcha, teplo, wifi, můžu si nabít všechny stroje atd... Zítra to vypadá na prohlídku okolí, možná termální lázně ale když bude krásný den (a podle předpovědi bude jasno), spíš půjdu na nějaký výlet.

 

 

DEN 6: BANFF TOWN – JOHNSTON CANYON

Dnes to měl být den spíš odpočinkový ale nakonec byl tak na půl aktivní. Docela dlouho jsem zůstala na hostelu (asi do půl jedenácté) a pak se ještě v klidu stavila na nákup a do infocetra pro nějaké informace na další dny. Trochu jsem sama sebe zmátla, protože přejezdem do provincie Alberta se změnil čas (o hodinu víc), takže jsem v jednu chvíli měla jiný čas na mobilu (ten se mění automaticky) a jiný v autě a nějak jsem si nebyla jistá kolik vlasteně je. Ale říkala jsem si že jsem na dovolené a že to vlastně nevadí:-) Každopádně po krátké procházce po Banff – docela hezká část je na konci města, kolem řeky Bow River – jsem se rozhodla pro trek do Johnston Canyon který vyřízl stejnojmenný potok. Procházka se nakonec protáhla na nějaký 12 km dohromady pokud dobře počítám, vyrazila jsem ještě k místu zvanému Inkpots (kalamáře) – je to soustava jezírek, do nichž vyvěrá voda z podzemních pramenů. Mají modrozelenou barvu, odstín závisí na rychlosti plnění jezírka. Tolik to bohužel nevyniklo, protože většina z nich byla zamrzlá, ale i tak moc pěkné. Zvláštností je, že na dně  je vidět, jak vyvěrající voda bublá a víří tak písek a bahno. Odtud voda teče do Johnston Creek, který pak protéká výše zmíněným 2 km dlouhým kaňonem a vytváří soustavu menších a větších vodopádů, v tomto ročním období spíš ledopádů. Víceméně celý trek je lehkým terénem, takže jsem se vrátila krásně brzy a měla luxusní večeři v podobě prvotřídní bramborové kaše s párkem. Pak ještě trocha večerní četby a spát, zítra mám nabitý program jak doufám!

 

 

DEN 7: JOHNSTON CANYON – TAYLOR LAKE – LAKE LOUISE – BOW PASS

Pohodová noc, po delší době jsem nespala „na divoko“ sama, na stejném místě ještě jedno auto a o kus dál další 2. Navíc splachovací záchody a teplá voda v umyvadle, co víc si na cestách přát! :-) Protože chodím spát brzy, v podstatě po setmění, také vstávám relativně brzy, většinou kolem šesté jsem už na nohou. Stejně tak i dnes a tak po snídani a krátkém přejezdu jsem už v osm byla „ve stopě“. Po první km jsem trochu bloudila ale jako zatím vždy jsem cestu nakonec našla a vydala se na slušný 5 km dlouhý stoupák k jezeru Taylor. Pačasí prostě nádherné, po mrazivé noci teplý den a azuro! PO dobytí Taylor Lake bylo ještě brzy a tak jsem se vydala k dalšímu hezeru O´Brien, vzdálenému jen 2,3 km. Byl to musím říct slušný sportovní výkon, už tam totiž dlouho nikdo nešel, sněhu hodně a tak valnou část jsem se brodila po kolena sněhem... Cesta ikdyž se to tak možná podle fotky nezdá dobře značená páskami (na rozdíl od jiných) tak to šlo. Bylo to teda asi mých nejdelších 4 a půl km, ale bylo to fajn. Cestou nahoru jsem slyšela padat pár lavin (hukot), tak jsem trochu zneklidněla a dost koukala kolem sebe, jestli nejsem zrovna v lavinovés svahu a le vše OK. Nahoře u jezera jsem viděla i jednu malou spadnout (nebojte, v z bezpečné vzdálenosti) a na to jak byla malá, byl to neskutečný rachot. Asi jak se to ozývá údolím... Jako „výklus“ jsem zvolila relaxační procházku u jezera (a stejnojmenného městečka) Lake Louise a pak se jala hledat místo na spaní – u jezera Bow Lake. Jediné co jsem nějak nepořešila byl benzín. Palubní počítač hlásí dojezd přes 260 a k další pumpě je to 230, jenže je zima, kopce, popojíždění...věř tomu že jo? No při nejhorším se budu muset nějakých 30 km vrátit...

 

DEN 8: BOW LAKE – SUNWAPTA FALLS (NÁRODNÍ PARK JASPER)

No tak jestli jsem si do teď myslela že noci jsou chladné, dnes jsem pochopila, že mohou být doslova mrazivé. Kolem pl čtvrté jsem si říkala že je mi trochu chladněji než obvykle, ale protože to nebyla krize tak jsem to zaspala klasicky do šesti. Když jsem se pak probírala, zjistila jsem, že je omrzlé nejenom auto, ale taky spacák – mám na něm totiž ještě pro jistotu izolační folii což funguje velmi dobře, jen na vnitřní straně se sráží vlhkost a dnes teda spacák nebyl ovlhlý ale omrzlý. Přátelé kamarádi, ono totiž venku bylo -17°C!! Jako důkaz přikládám foto. Předpokládám, že rodičové teď pomalu upadají do mdlob, ale fakt to bylo v pohodě. Nejhorší vyléz ze spacáku a jít ven;) Ale pro jistotu slibuju, že takhle vysoko v horách už spát nebudu. No ještě jako perličku, normálně mám uvnitř v autě (stanu) nad nulou, ale tentokrát zmrzlo všechno od vody v lahvi, mléka až po roztok na čočky včetně čoček. Taky jsem měla prima banánovou zmrzlinu :D Nicméně se tím mrazem vyřešilo dilem a s benzínem, nastartovala jsem a rozjela klimošku na plno abych rozmrazila auto, sebe i jídlo a s klidným svědomím jsem udělala otočku zpět do Lake Louise natankovat. Po akci „zmrzlina“ jsem se vrátila na „místo činu“ a vydala se na pohodový výlet přes zamrzlé jezero Bow k patě stejnojmenného ledovce (je součástí velikého ledovcového pásu zvaného Wapta Icefield). Super terén na skialpy a kolem moře možností na freeride – úplně jsem nás tam s Michalem viděla:-) Cestou zpět jsem si dala aspoň „freewalk“, tj. chůzi volným terénem, mimo cestu. Je to vcelku v přehledném terénu, tak jsem si dala takový nácvik pro případ krizové situace. Byla to legrace, hlaně z kopce v hlubokém sněhu;) Po výletě jsem vyrazila směrem Jasper po silnici č. 93 nazvané Icefield Parkway, něco jako Ledovcová promenáda. A opravdu si zaslouží svoje jméno – vysokohorská nádhera všude kolem! Ostré štíty pokryté sněhem, ledovce se derou všude okolo, člověk neví kam se kouknout dřív – a ještě do toho musí řídit! Stavěla jsem ale jen asi 4x, jednou fotit tlustorohé ovce, nějaké to jezero, ledovec Athabasca (součást největšího ledovce v Rockies, Columbia Icefields, který napájí celkem 5 řek – Columbia, North Saskatchewan, Athabasca, Mackenzie a Frazer; tohle místo je také hranicí mezi národními parky Banff aJasper) a nakonec ještě Howse pas, místo kde odedávna původní obyvatelé kanady překonávali Rocky Mountains. Na noc jsem zakotvila u vodopádu Sunwapta Falls (ano, pozorní čtenáři vědí že podobný název už tu byl, navštívila jsem již Wapta Falls) – název prý znamená něco jako „vířící řeka“, to jen tak pro zajímavost. Zítra to bude procházka kolem, možná to protáhnu nějak kousek dál, protože kolem vodopádů je to jen 3 km... Uvidíme:-)

 

 

DEN 8: SUNWAPTA FALLS – JASPER

Dnes bylo v noci vysloveně vedro, slabých -4 po ráno, ani auto mi pořádně zevnitř neomrzlo;) Po příjemné snídani jsem vyrazila do lašího krásného dne, bylo ale znát že se bude měnit počasí, začal foukat vítr a idyž svitilo sluníčko, pocitová teplota byla nízko. Kromě vodopádů/ledopádů jsem si trek opravdu „trochu“ protáhla. Vyrazila jsem do kempu pro trampy nebo jak to říct vzdáleného asi 6 km, podle jiné mapy to bylo dokonce 7,6, no tak nevím. Každopádně jsem došla až tam, je to super kempoviště u řeky Athabasca, kdybych to byla bývala věděla, mohla jsem si tenhle výlet udělat včera odpoledne a přspat tam... Na druhou stranu je to docela na exponovaném místě, tak by tam při tom větru asi byla docela zima. Dál jsem pokračovala směrem k městečku Jasper, pěkně v klídku a s kocháním, ikdyž jak jsem řekla asi bude zítra nepěkně, vrcholky hor se začínají schovávat do mraků. V Jasper klasická návštěva infocentra kvůli mapám okolí a tentokrát beru zavděk i informací o hostelu, kam se na odpolende a hlavně noc chystám. Zbytek dne, zhruha od čtyř hodin jen lenoším a relaxuji. Také vyřizuji nezbytnosti ohledně pokračování mého výletu ve Státech (třeba zarezervování auta) a taky rochu plánuji co a dál. Už mám koupenou jízdenuku do Portland (Oregon) na 16.4. brzy ráno, vypadá to že část cesty pak strávím na pobřeží, než se někde kolem městěčka Ashland vydám do vnitrozemí. Jestli to dopadne až do Grand Canyonu ještě nevím, je to přeci jen kus cesty, ale dnes jsem se tu potkala s paní která byla „jen“ v Yosemite NP a byla nadšení...No tak uvidím jak se to vyvine. Zítra také uvidím, záleží ráno na počasí apodle toho naplánuji výlet.

 

 

DEN 9: JASPER – MOOSE LAKE

Tak dneska to bylo chvilku docela napínavé! Ale začnu pěkně od začátku. Jako vždycky když spím v civilizaci jsem po ránu nikam nespěchala, v klidu jsem posnídala, dopsala poslední maily a začala se chystat na cestu, Otázkou bylo co se dnešním dnem. Předpověď nijak růžová, 60% pravděpodobnost srážek – v těchto nadmořských výškách sněhových srážek. Taky mělo být celý den tak nějak zataženo, tak jsem myslela že půjdu jen do města a na nějaké kratší treky v okolí. Ale když jsem končila snídani tak zrovna dosněžilo, vysvitlo sluníčko a krásně se ukázal kopec/hora, na který jsem původně vhtěla jít. A tak bylo rozhodnuto, půjdu to zkusit. Hora se jmenuje Whistlers, měří přes 2400mnm a asi kilometr pod vrchol vede kabinová lanovka, místní velká atrakce. Myslím ale, že dnes nejezdila (kvůli počasí). Každopádně k horní stanici lanovky to je pěšky 6.8 km se stoupáním přes 1200 metrů, takže to rozhodně není zadarmo. Taky informační tabule s mapou na začatku treku hlasí, že se prochází lavinovými svahy s různým stupněm nebezpečí, takže pozor... Když jsem vyrážela, střídalo se sluníčko s lehkým sněžením, nic hrozného. Někdy po půli výšlapu se přede mnou místo modrého nebe začalo cosi ošklivě černat, do pěti minut se zvedl vítr a začala pořácná chumelenice-vánice. Cesta ale byla dobře prošlápnutá, tak jsem pokračovala. Navíc jsem si říkala, že ta vánice nepotrvá věčně, že. Po chvíli se stoupání začalo přiostřovat, stromy se změnily ve stromky – jedna ze známek lavinového svahu (kromě sklonu samozřejmě). Čas v takové situaci ubíhá trochu jinak, obzvlášť když se brodíte sněhem, funíte do kopce a koukáte kudy kam. No myslím že tak po 20ti minutách jsem se ocitla v místě kde je výšková hranice lesa, tedy značně exponovaná místa. Sníh byl hlubší, pěšina zmizela kdesi v závějích... já měla před sebou , respektive před a nad sebou kabely oné lanovky, takže jsem nebyla úuplně ztracená, ale věděla jsem, že podle mapy (pokud chci jít po stezce), je nemám mít vůbec na dohled. Ještě chvíli jsem se snažila prohlédnou poletujícími vločkami a najít lepší cestu, ale bylo to beznadějné, kopec strmý a sníh hluboký, že jsem ani krok nahoru udělat nemohla, jak jsem se bořila. Takže Rocky Mountains vyhrály již podruhé, otočila jsem se na fleku a vyrazila dolů. Prvních pár desítek metrů vůbec nebyl pěkný zážitek, kopec je při sestupu pocitově ještě prudší než když se škrábete nahoru a je snadné si představit ty konce – jak se v kotoulech valím dolů spolu s mořem sněhu, který jsem strhla. Trochu to přeháním, lavině toho moc do karet nehrálo, snad kromě toho sklonu kopce, ale tak nějak jsem byla ráda, když jsem byla zase ve vzrostlém lese a mírnýn traverzem jsem sestupovala dolů:-) No a co myslíte, v podstatě hned jak jsem se dostala do pohodovějších míst přestalo fučet, na půli cesty dolů i sněžit a když jsem sestoupila na parkoviště už zase svítilo sluníčko a nedobytý vrchol se na mě z výšky zubil, jasným a ostrým skalnatým úsměvem – potvora! :-) Ale všechno zlé pro něco dobré, slušně jsem se unavila a poprvé za moje cestování jsem si uvědomila, že jsem asi trochu unavená a musím taky někdy relaxovat. Tak jsem pozvolna vyrazila na cestu směrem Prince George, cestou se zašla jen krátce podívat na několik jezer asi 50km za Jasper a pak si našla pěkné místo na spaní u jezera Moose. Zítra půjdu na lehkou procházku podél Moose River, žádné stoupání, jen pohodička...

 

 

DEN 10: MOOSE LAKE – McBRIDE – SLIM CREEK

Ráno mě trochu překvapilo, že bylo v moji tradiční hodinu trochu temněji než obvykle. Za pár okamžiků jsem zjistila že světla je venku stejně, jen auto je zapadané sněhem! Žádné závěje, ale slušná vrstvička to byla. Chvilku jsem se dokonce vylekala že zavřeli silnici, protože jsem notnou chvíli neslyšela projet žádné auto, ale naštěstí moje obavy byly liché... Takže jak jsem si naplánovala, jen krátká procházka a musím říct že nebyla moc veselá, neb jsem šla lesem který byl očividně před nějakým časem obětí požáru a to nemalého, kam oko dohlédlo ohořelé stromy a taková nějaká pustina. Dobré je, že už tam rostou stromy nové a tak snad za pár let to bude zase vypadat veseleji. Možná stačí až přijde jaro, ta čenobíla barva tomu fakt mc nepomohla... Dál jsem pokračovala na západ a stavila se v ospalém městečku McBride – očividně ještě v zimním spánku, čekají na příliv turistů na jaře a v létě. Každopádně moc milá paní v infocentru mi dala pár tipů na nějaké výlety v okolí a tak jsem uskutečnila dva z nich, oba krátké, do okolních lesů, které jsou stovky a ticíce let staré. Takže kromě velkých smrků hlavně obrovské cedry, nejstarší z nich je snad 2000 let starý strom nacházející se v místě zvaném Ancient Forest. Na fotkách ta velikost tolik nevynikne, dokud na té fotce není i člověk – to potom jsou ty poměry docela jasné... Jo a taky sem si konečně postavila sněhuláka! Jak nasněžilo byl super sníh (je totiž docela teplo), tak jsem neodolala;) Hledala jsem nějaké místečko na noc a nakonec jsem se rozhodla pro odpočívadlo u Slim Creek, nedaleko od silnice, hezké místo, žádné trable. Už pár nocí spím v autě, když byla velké zima zjistila jsem že je tam tepleji než ve stanu, asi přeci jen tam trohu méně táhne. No taky jsem trocu lenoch a nechce se mi stavět stan a třetí důvod je že často spím na místech kde to není pro stavění stanu vhodné... Každopádně je znát že nadmořská výška se zmešuje, protože v noci mi bylo dokonce vedro. Tak uvidíme jak dnes..

 

DEN 11: SLIM CREEK – PRINCE GEORGE – McLEESE LAKE

Dnes opět teplá noc, jako venku je pořád kolem nuy přes noc, ale porovnávaje to s těmi -17 to je potom hic;) Měla jsem před sebou cestu přes Prince George, kde jsem chtěla naposledy nakoupit a taky domluvit s Hanneke (šéfkou/kamarádkou z Cardrony) setkání ve Whistlerz, kde teď pracuje. Bez kanadského čísla připadá v úvahu jen Facebook, takže jsem se někde potřebovala připojit na net. Po Prince George jsem chtěla dojet co nejdál to půjde, ideálně kolem Williams Lake. No celé se to trochu protáhlo, protože jsem pohlédla do mapky kterou jsem dostala v I-site v McBride a zaujal mě jeden trek na horu jménem Sugar Bowl. Mělo to být nnějakých 6,7 km tam a to samé zpět, tak jsem si říkala, že je krásný den a mohla bych si to dát, protože to bude pravděpodobně poslední větší výlet. No když jsem dorazila na místo, informační tabule říkala 9km a převýšení 1050 m, což bylo trochu víc než jsem se dočetla původně. Stejně jsem ale vyrazila, protože bylo opravdu krásně. No stoupání bylo docela slušné, miula jsem cedulku prvního kilometru a to šlo. Pak už jsem začínala slušně funět a dvoukilometrocý milník pořád nikde! No když už jsem myslela, že jsem ho musela minout a čekala jsem na třetí kilometr, konečně se objevila cedulka 2km. No ty jo, to asi bude dřina. Ale začaly se přede mnou i za mnou objevovat krásné výhledy a tak jsem odvážně stoupala dál. Nevím jak jsem šla dlouho (zkušeně jsem si zapomněla v autě hodinky), ale myslím že tak 2 a půl hodiny, vytoupala jsem konečně na (první) vrchol a po chvilce chůze po vrstevnici se objevila značka 4 km. To jsem myslela že mě omejou, protže jestli celý trek má mít 9 km, nejsem ještě ani v půli! Kam až to budu stoupat? Ale opět jsem se nevzdala a pokračovala dál, protože krajina se teď příjemně vlnila, žádné brutální výstupy ani sestupy. Až se přede mnou konečně ukázal vrcholek Sugar Bowl, pravdu, ještě docela v dáli a začala jsem těm 9 km věřit. Asi už byl as oběda, protože jsem měla hlad a tak jsem dala obídek v závětří (začalo totiž slušně foukat, vršky tak jsou docela plché a holé) a přemýšlela co dál. Přeci jen jsem měla ještě na dnešek program... Zvolila jsem taktiku „půjdu dál a uvidíme“ a té jsem se držela až těsně pod vrchol hory. Posledních tak asi 40 výškových metrů na vrchol jsem vzdala, únava se dostavila, výhledy byly i tak boží a zabralo by mi to dalších 40 minut tipuji. Každopádně jsem si to moc užila a spokojená se vrátila po nějakých pěti hodinách k autu. Jen abych to shrnula, myslím že jsem ušla nějakých 16 km s tím, že hlavní stoupání a klesání (nějakých 900-1000m) se odehrálo během úvodních/závěrečných 3.5 km, takže docela výšlap. Ikdyž mi pobyt ještě nekončí, tohle byla asi taková tečka za mým výletováním:-) Po Sugar Bowl tedy Prince George a nakonec skoro 3 hodiny ve městě, až se setmělo. Protože jsem dnes pobořila 2000 km hranici, koupila jsem si za odměnu šestku třetinkových Plzní a jednu jsem povečeřela někdy kolem desáté večer, kdy jsem dorazila na nocoviště. Jinou véču jsem neřešial, protože jsem dostala zdarma polévku v jedné kavárně, kde jsem byla na netu a tak jsem spokojená mohla ulehnout, po nakonec překvapivě nabitém dni.

 

DEN 12: McLEESE LAKE – WHISTLER – NAIRN FALLS

Včera jsem moc neřešial kde spím, snažila jsem se dojet co nejdál, ale pak už jsem byla moc unavená a nakonec jsem skončila někde kolem McLees Lake, což je kus za Quesnel, tedy ještě pěknou chvíli před Williams Lake. V podstatě to nevadilo, ale měla jsem dnes domluvený sraz s tou Hanneke ve Whistleru a chtěla jsem tam přijet rozumně odpoledne. Takže po další teplé noci jsem vstala pěkně brzy a po sedmé už jsem byla na cestě.Bylo to dlouhé řízení, ale jak jsem se přiblížila k horám, bylo to zase něco jiného a moc pěkné. Stavěla jsem několikrát na focení, hlavně před městem Lilooet, kde je řeka Fraser přiživená už do značných rozměrů (viz porovnej foto z Rearguard Falls a Lilooet) a pak když se projede tímhle městem, v kopcích se skrývá jezero Seton s úžasně modrou barvou. Trochu to připomíná barvu jezera Pukake na Zélandu, taky krásný odstín. Pak ještě pár dalších zastávek a dorazila jsem do Whstleru. Přestože bylo 8° nad nulou sněžilo , do toho sluníčko, paráda. S Hanneke jsme si daly kafe a něco sladkého na zub, probraly moji cestu a jejich plány na následující měsíc, 2 hodiny utekly jako voda a my se pomalu rozloučily, Já se vrátila kousek zpět k Nairn Falls kde jsem chtěla být na noc.Samozřejmě jsem se došla i na vodopád podívat a naskytl se mi krásný pohled v pozdně odpoledním sluníčku:-) Večer padly další 2 Plzničky a já se snažila trochu propočítat kolik jsem toho najezdila a nachodila a vybrát pár nej z celého výletu, což následuje níže. Tohle je moje poslední noc „na divoko“, zítra mě čeká přejezd do Vancouveru a noc na hostelu.

 

DEN 13: NAIRN FALLS – VANCOUVER

Je to tady, poslední den na cestě. Ikdyž jsem chtěla spát dlouho, slunko mě nenechalo a v sedm už jsem na nohou. Snídám dnes královsky, protože se snažím zlikvidovat co nejvíc jídla, abych nemla moc těžký batoh na přejezd do USA. Takže jsou míchaní vajíčka a navrch ještě houska s marmeládou, mléko, čaj, no náramné:-) Mám hodně času, do Vancouveru je to nějakých 130 km a já tam nechci být dřív než ve dvě. Takže pozvolna uklízím auto, balím batoh, organizuju věci tak, abych se tím ve městě nemusela moc zabývat a jen se přesunout na hostel. V plánu toho moc není, ale cestou je pár zajímavých míst, tak se asi někde zastavím a pokoukám. První v řadě je olymlijské vesnice nad Whistlerem, ale to mě zklamalo, prootže byla zavřená – není sezona. Asi kilometr pod vesnicí je ale krásný vodopád Alwxander Falls, tak sdělám pauzu na foto aspoň tam. Pozvolna se po silnici číslo 99 přibližuji k Vancouveru, občas stavím na vyhlídky, ale hlavně na vodopády, kterých je v téhle oblasti opravdu mraky. Další na řadě je jeden s velmi sympatickým názvem BrandyWine (brandy a víno – to by mě zajímalo, kdo to tak pojmenoval;) ). Je to malinký potůček který bystře proudí lesem a najednou HOP... spustí se odhadem tak z 30ti metrů dolů! Moc pěkný pohled. Je to jen 500m od parkoviště a tak dávám ještě další půlkilometr k romantickému jezírku Swim Lake. Pak zase na cestě a další zastávka jsou Shannon Falls, vyoký majestítní vodopád, sice málo vody ale ta napůl padá napůl stéká po masivní stěně uprostřed skalního masívu, moc hezké! Už jsem jen 70 km od hlavního města, za chvíli se objeví víceproudá dálnice a tak volím poslední sjezd před vjezdem do města a vyjedu na vyhlídku nad městem, kousek od Cypress Parku. Dávám pozdní oběd a pak už hurá do civilizace. Zvládla jsem zaprkovat kousek od hostelu, takže přesunutí věcí je hračka. Konečně dávám vyprat věci (už to fakt bylo třeba a v mezičase jdu vrátit auto a koupit si sushi na večeři. Auto je v pořádku což mě těší, jen to chvíli trvalo než jsme se slečnou domluvili, že jim auto nepředám, dokud so ho někdo nepřijde prohlédnout a odsouhlasit že je v pořádku. Totiž funguje to tak, že auto zaparkujete v garážích, pak přejdete asi 200m do kanceláří kde předáte klíče a zařídíte administrativu, bez toho, že byste fyzicky auto někomu předali. Předem se platí záloha 200 dolarů kdyby vznikla nějaká škoda, což je částka kterou vám zablokují na účtu. No a mě se zkrátka nelíbilo nechat někde auto a čekat, že mi pak někdo strn´hne peníze z účtu za bůh ví co, protže neexistuje žádné potvrzení o předání auta v pořádku. Možná je to jen ta česká podezřívavost, že by mi tam něco připsali, každopádně jsem si „vydupala“, že tam se mnou šel pán a auto zkontroloval a na papír mi napsal že je to v pořádku, což jsem si zase já vyfotila, než jsem to předala paní na přepážce. Tak asi tak. No vše dopadlo dobře, na hostelu večer padla poslední plzeň a zvládla jsem zkopčit fotky do počítače a taky trochu naplánovat cestu po státech. Pak už hurá na kutě, protože zítra to bude vstávačka kolem půl šesté, žádná radost... Ale dospím to kdyžtak v autobuse který jede do Portlandu nějakých 7 hodin.

Tak ahoj Kanado, zas někdy příště!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

cesta BC - splněno

MA,17. 4. 2015 11:58

Tak okružní jízda přes kanadské přírodní parky je za Tebou a myslím , že na sebe můžeš být pyšná,že jsi to dokázala...já tedy smekám klobouk...
nádherná příroda, spousta zážitků, množství fotek...
Štastné další cestování.
MA+

cestovatelka

Marie Kašparová,15. 4. 2015 14:03

Ahojda Aninko,

Tvé fotografie jsou jak z knihy od L. Šimánka. Sněhu je vážně dost, snad už konečně propukne jaro.
Zdá se, že cestu si užíváš, tak jen tak dál. Hlavně aby již nemrzlo a počasí přálo.
Budeš jistě dobře "namakaná", chůze horským terénem ba brodění sněhem, to je přímo odtučňovačka.
Tak se měj báječně a těšíme se na další zprávy.
mamča z HK

Re: cestovatelka

Ančí,16. 4. 2015 2:55

No musím říct, že jsem to počítala a bez dneška (ale toho stekjně moc nebylo) jsem nachodila 180,2 km :-) Takže docela dost řekla bych;)Teď už jsem v teplíčku v hostelu ve Vancouveru a následujících asi tak 20 hodin budu jen odpočívat:-) No a k tomu odtučňování - asi tou zimou a tak musím říct že jsem docela dost jedla, tak uvidíme jan se to nakonec "vykrátí":-)

A pak, že "Kanada,už je ta tam..."

tJ,7. 4. 2015 22:38

No, určitě, už to tam není, co to bývalo. Ale hranice stále ještě starých časů je asi jen kousek za městem a někdy možná ještě blíž.
Jako zástupce bezpečnostních a kontrolních složek si musím nasypat na hlavu hromadu popela. Naše úvahy o čtyřkolce, satelitním telefonu, kanadské kartě mobilové, pepřáku, pistoli a případně samopalu nás odvedly od zdánlivě méně zásadních témat jako jsou například ta zatracená klíšťata. Komáři v Kanadě nepřekvapí, o těch píšou všichni, ale klíšťata... Tak doufám, že sbírku intimsprejů a pepřáků doplníš ještě něčím klíšťákovým.Encefalka a Borelka v Kanadě prý téměř nehrozí, ale klíšťata jim tam zase poskytují jiné sajrajty. I z fotek je vidět, že to tam mají moc krásné a vééééliké - Klub kanadských turistů by musel mít destitisíce členů, aby to tam turistům hezky barevně označili, z Čech jsme zvyklí na turistický značkovací luxus. Jako zkušený stopař to vidím tak, že první šlápnul Brumla a potom tam zahučel ještě někdo další. Vzhledem k tomu, že se střídá sluníčko a chumelení, zas tak stará ta stopa nebyla, max. 2 dny. Škoda, že jsem si nemohl sáhnout a čuchnout, to bych to dal na hodiny. Tady bych dal na známou radu Nicka Cartera a za naše oddělení jsem rád, žes to otočila. Též vyjadřujeme uspokojení nad tím, že občas nepohrdneš civilizací a tak :-).
Tak se drž a pamatuj na N.C. tJ + mM

Re: A pak, že "Kanada,už je ta tam..."

Ančí,11. 4. 2015 6:28

:-D To jsem se zase nasmála! Dobrá zpráva je, že jak se ochlazuje, klíšťata už jsem nepotkala! Teda doufám že mě někde potají nevysávají, ale při jejich nenasosané velikosti bych si jich na sobě asi všimla;)Divočina to tu někdy docela je, ale zatím jsem se vždycky našla. A do žádných hrůz se nepouštím;)

odvážná holka

MA,8. 4. 2015 8:24

Vysvětlení jak to bylo s peněženkou, cestování s klíšťaty, sama v krásné přírodě a možná i medvědi? To chce moc odvahy , tak Aničko, držíme palce a atˇ zážitky a kilometry šťastně přibývají...

MA+

Re: odvážná holka

Ančí,11. 4. 2015 6:25

Děkuji, bojuji jak mohu:-) A hlavně cítím v zádech vaši podporu a zatnuté pěsti na dálku a to pomáhá!