Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Raftguida sběračem jablek :-(

16. 3. 2014

Každá sranda jednou končí a bohužel to v nedávné minulosti potkalo i nás. Do 4.března jsme byli váženými raftguidy – profíky, které každý poslouchal, respektoval a nebojím se to použít – leckdy o obdivoval :-) . Od 5. března jsme nuzní a obyčejní poskoci na jablečném sadu kdesi v prdeli v jižní části centrálního Hawke´s Bay. Jak snadno člověk spadne až na samé profesní dno, na kterém potká mladé opálené chlapce z ostrova Samoa, kteří sběrem živí celou svojí rodinu po zbytek roku...Ale pěkně popořadě...

Po super tripu na jižní ostrov a vodáckém Buller festivalu nás čekaly poslední dva pracovní- raftovací dny v Mangawece. Čtyři skupiny školáků z města Wanganaui ve dvou dnech a sychravé studené počasí – to byly průvodní znaky našich posledních raftovacích dnů. Po slušné úterní rozlučkové párty, které se nesla v duchu mých famózních domácích burgrů, Aniččiny slané pochoutky – quiche, piva a Coly s rumem jsme se lehce znaveni ve středu ráno jali balit a všemožně pakovat náš tříměsíční nepořádek. Nebylo to zase tak hrozné, všechny wasser hadry a pádlovací věci jsme zanechali na místě a po srdcervoucím loučení s celou Eames family a kolegama guidama jsme kolem poledne povolili uzdu našemu Pepíkovi. Který se jen tak mimochodem těší z nového olejového filtru a pochutnává si na novém oleji. Nákup v zélandském Bauhasu (WareHouse) a oběd v měste Palmerston North a hurá směrem do regionu Hawkes Bay. V městečku (no, spíš vesnici) Waipawa jsme odbočili a po 12 kilometrech jsme celkem snadno našli „náš“ sad. Osobu jménem Emily jsem si po mailové konverzaci představoval sice trochu jinak, ale 100 kilogramů, křivé zuby a samojský původ nás nemůže vyděsit. Nejprve nezbytné papírování a potom již přesun cca o 2 kilomtery do vedlejsího sadu, v jehož prostředku je celkem ucházející kempík, sestávající se z několika chatiček, buňěk, zázemí, kuchyně, společenské místnosti atd. Jaké to překvapení, když se ukáže, že celý kempík je obydlený snědými chlapci – (v čechách bychom je nazvali tmavočeši) – kteří se nám zprvu jeví, jako místní echt kiwi – maorové, ale nění tomu tak. Všichni jsou z ostrova Samoa a jsou na Zélandu, jak jinak, než za prací. Moc anglicky neumí, ale po prvních nejistých pohledech, zda jsme kolegové nebo potrava, se snaží být celkem přátelští. Kabinka je fajn, palanda, lednice, toastovač, konvice, nádobí..Co je ale průser – není tady internet. Prý ve Waipavě v knihovně. Jasný no, ale když knihovna má do pěti a my do pěti budeme pracovat..Hm? No nic, je podvečer a vyrážíme do Waipawy na obhlídku a malý nákup. Je to malé městečko – pumpa, likér shop, krám, dva antikvariáty, které jsou prý k nerozeznání od místního muzea osadnictví. Další den ráno se hlásíme v půl osmé. Naivně si myslíme, že začneme sbírat jablíčka, ale jediné co ze sběru vidíme je instruktážní DVD pro nové pracovníky. Celý čtvrtek, pátek a poté i pondělí a úterý se nesou ve znamení pomocných prací na sadu nebo kolem kempu. Práce jako práce, dalo by se říci, ale někdy to je opravdu lahůdka, například, když máme sbírat odpadky po klucíh ze Samoy nebo plít záhonky kolem kempu, které někteří z tmavších borců bohužel používají jako pisoár. Jsme tu celkem čtyři češi – kromě nás dvou ještě další český pár – Vašek a Míša. Fajn lidi, ale po epizodě s čištěním kempu jim dochází trpělivost a odjíždí do Aucklandu zařizovat nějaké papírování a doktory. My vytrváváme a odměnou nám je středeční ranní sdělění, že konečně můžeme jít sbírat, jinými slovy, že dozrála opět nějaká odrůda a je třeba odlehčit stromkům. Po počátečním školení a seznámení s žebříkem, sbíracím košem a bednou, kam se ty jablíčka ukládají, se na to střemhlav vrháme. Nechme promluvit čísla: Do sbírací koše (bucketu), který máš pověšený jako baťoh, akorát na břiše, se vejde cca 80 – 100 jablek – podle velikosti, plný má tak cca 20-25 kilogramů. Když ho naplníš, všechno to odneseš do bedny (binu), který je vysoký cca 80 cm a podstavu má jako paleta (cca 110 x 110).  Do binu se vejde cca 20 – 30 košů, podle velikosti jablek a podle toho, jestli nosíš plné nebo ne. Je to vlastně kubík jablek. Suma sumárum – bin má ve výsledku cca 500 kg a průměrný český sběrač nasbírá kolem dvou tun jablek denně. Což se nám oběma podařilo hned první den. Šlo by to spočítat i na jablíčka, ale samo o sobě zní zajímavě, že za den ti projdou rukama dvě tuny jablek. Čtyři plné biny, špinavé a rozpraskané ruce a, dámy prominou, kurevsky bolavá záda. To byl výsledek prvního dne. A vlastně i dalších třech sběračských dnů. Naše odměna je za nasbíraný bin a zatím v podstatě náš výdělěk odpovídá minimální denní zélandské mzdě, kterou je nám zaměstnavatel povinen zaplatit. Je to asi 90 dolarů čistého na osobu za den. Není to zlé, ale dřina je to velká. Uvidíme, jak nám to půjde dál, jaké budou odrůdy, zda půjde o kompletní sběr nebo jen o protrhávání a jaké budou ceny za bin atd. Zkrátka – nejen sranda a pádlování, ale „konečně“ i tvrdá fyzická dřina, to jen tak, kdyby si někdo náhodou myslel, že se tady jen flákáme.

-M-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

tuny jablek

MA,16. 3. 2014 15:04

Ahoj, tak o flákání nemůže být určitě řeč, na to jste to popsali až moc reálně.Docela rádi bychom viděli jak ten batoh na břiše a plný jablek vypadá (nevím proč mě napadá souvislost s klokanem).O tom bude určitě příští fotoalbum.
Díky za zprávy, držte se a ať Vás záda moc nebolí.
MA+