Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poloostrov Taranaki & sopka Mt. Egmont

21. 1. 2014

    Po náročném přelomu roku je lednové období z hlediska raftové práce bohužel poněkud chudší. Nahrává tomu zatím i relativně chladné léto a hlavně velmi proměnlivé počasí. Takže před týdnem jsme zvedli svoje sedínky a udělali si malý výlet do západní části severního ostrova – na poloostrov Taranaki a stejnojmennou sopku.  Vybrali jsme si z pestré nabídky předpovědi počasí relativně stabilní a hezké dva dny a hurá na to.

    Vyrazili jsme ve středu brzy ráno směrem na jih a poté po pár kilometrech po state higway směrem na západ. Profrčeli jsme městem Wanganui, kde ústí do moře stejnojmenná řeka, jedna z nejdelších na Zélandu. První „zastávka“ byla v celkem nudném městečku Hawera, což je jakási brána od jihu na celý poloostrov. Kromě návštěvy toalety a zakoupení sushi ke svačině jsme tu nepodnikli nic. Z Hawery se silnice, která krouží po pobřeží celého poloostrova, přejmenovává na „Surf Higway“. Celé pobřeží poloostrova je totiž známé svými vlnami a příbojem ideálním k surfování. Jelikož nám tento sportkunšt neříká pane, (zatím), nechává nás to celkem v klidu a v hlavním surfovacím městečku Opunake se pouze kocháme pobřežím a tlačíme do obličeje v Haweře zakoupené sushi. Poté následuje zastávka na „Cape Egmont“, což je roztomilý 20ti metrový maják na nejzápadnejším cípu poloostrova. Frčíme dál a po poledni dorážíme do „hlavního města“ celého poloostrova – New Plymouth. Návštěva místního infocentra se překrývá s návštěvou muzea, kde si prohlížíme expozice o celém Zélandu, maorské kultuře a v neposlední řadě o sopce Mt. Egmont (Mt. Taranaki), která se šplhá až do 2.518 m.n.m. a je přirozenou dominantou a středem celého poloostrova. Poté hledáme (téměř) po celém městě elektro, kde bychom zakoupili baterku do zrcadlovky (nebo nabíječku), jelikož nějaký uličník zapomněl nabít foťák. Necházíme prodejnu více než ideální – přímo Canon shop a za 5 dolarů nám místní vlídný prodavač nabije naší baterku. Takže natlačit oběd, projít místní shoping centrum a před pátou si baterku v krámku vyzvednout. Pak kávička a internet ve Starbucks a hurá pod sopku. Míříme pod kopec od severu a tak nějak jsme dojeli až nejvýš, kam to šlo. Nort Egmont je malé parkoviště, infocentrum s občerstevním a výchozí bod pro krátké, delší i nejdelší trasy kolem a na sopku. Jelikož na parkáči stojí (a kempují) dva campervany a několik dodávek, neostýcháme se a přemlouváme našeho Pepíka k lůžkové úpravě. Instant beef nudle vytuněné sýrem, pívečko a pomalu spát.

    Ráno máme budík na 5:20, vstáváme v 5:30. Plán byl vyrazit v 6:00, vyrážíme v 6:10. Cíle si nemůže dávat jiné než ty nejvyšší – tudíž pro nás neexistuje jiné mety než samotný vrcholek sopečného kuželu, který je téměř pravidelný a je prý přirovnávám svým tvarem k japonskému kopečku Fuji. Trek je popsaný jako náročný až velmi náročný a prý to trvá 8-10 hodin. Nejdřív buš, pak les, pak nízký porost, horské trávy, mechy a lišejníky, pak velmi nepříjemné suťovo-šťerkové sopečné pole, kde jde výstup dooosti ztuha a pekelně tu fučí. To má za následek behěm chvíle všechno plné a špinavé od prachu. Zatím je celkem teplo a jdeme v třičkách. Co je zajímavé je to, že kromě jednoho rychlíka, který jde před námi, jsme na treku jediní. Asi je moc brzo? Nebo lidi odrazuje ten vichr? Rychlík to obrací a cestou dolu nás straší, že před vrcholem už není značení a že mraky z druhé strany hory se za chvíli přehoupnou a během chvíle znemožní výstup i sestup. Vřele mu poděkujeme, ale nedáme se odradit a pouštíme se do cca poslední hodinky našeho výstupu. Je to už spíše horolezení než výšlap. Kdyby taková trasa byla u kolegů v Reichu, už by to byl dávno Klettersteig (feratta), ale tady je prostě hromada obrovských šutrů a skal ve strmé stěně a dělej co umíš. Po desáté dopolední jsme stanuli na vrcholu, kde s radostí oblékáme teplejší bundy a kulíšky. Vichr tu fučí a dělá už z tak celkem nízké teploty ještě nižší. Stále je ale naštěstí slunečno. Fotečky, kochačka výhledem na všechny strany a pomalu dolů. To je jak známo někdy náročnější než nahoru. Potkáváme pár blaznů, někteří se snaží o výstup, jiný to v suťovisku vzdávají. K parkovišti dorážíme jinou trasou než jsme šli nahoru, což je fajn a po 7,5 hodinách jsme zpět u auta. Celkem poctivá očista na záchodcích – (jsme zaprášení úplně všude), pivečko a pohledy v místní restauračce a odjezd.

    Míříme na jihovýchod do městečka Stradford, kde dáváme pozdní oběd, něco málo nakoupíme a po státní silnici nazvané „Forgotten World Higway“ (silnice zapadákovem) se ubíráme na severovýchod. Po pár kilometrech cesta dostává svému jménu, stavení ubývá, provoz skoro žádný a my se najednou ocitáme ve slušné pustině, kde místy chybí i na Zevlandu všudypřítomné ovce. Večeři a noclech pácháme na odbočce z odbočky z výše jmenované silnice, jinými slovy, je to prdel největší. Prostě nic. Malé až středně velké kopce, občas kus lesa, občas ovce. A prší. Zaleháme brzy a po náročném výletu na sopku není problém usnout. Ráno se budíme do sluníčka a po bohaté snídani žhavíme Pepíka a pomalým tempíčkem se vydáváme směrem dále na severovýchod (20 km štěrková silnice :-( ), poté na východ, až se po poledni stočíme k jihu a kolem jedné odpoledne jsme zpět v naší základně ve vesničce Mangaweka.

  Celkové převýšení našeho výšlapu na sopku bylo přes 3000 m. (nahoru i dolů), horizontální vzdálenost nevíme – není důležitá, ušli jsme to za 7,5 hodiny, což je docela slušný. I když jsme oba trénovaní telemarkisté :-) , stehna a lýtka nám ještě dobré dva dny po výletu dávaly vědět, že se něco dělo.

-M-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

slušný výšlap

MA,21. 1. 2014 23:17

Moc hezky jste popsali jak hodně slušný trek výstup jste podali.
Trochu jiná fyzička proti raftování,to vlastně jenom "sedíte".
Jdu se kouknout do mapy jakým zapomenutým krajem jste jezdili.
Tak se mějte dál pěkně a ahoj.
MA+