Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když zrovna nesbíráme

17. 4. 2014

Nejen prací živ jest člověk. Tím se snažíme řídit a tak když je den volna, hledáme nějakou tu zábavu. Je trochu ironie, že když je pěkné počasí, moc volného času nemáme – jen jeden den v týdnu. Když je ošklivo a prší, je sice volna hodně ale to se nám zas moc nechce výletovat. Klasika. Každopádně naše možnosti jsou tedy omezené buď časem nebo počasím. Naštěstí jsou v dojezdové vzdálenosti kopečky (asi jako naše Krkonoše) a tak se nabízí možnost je zdolávat. Zatím se nám to podařilo dvakrát. Poprvé s kamarády ve čtyřech při výletu na LongView Hutt (v překladu něco jako „Chata s dlouhým výhledem“) a podruhé jen sami ve dvou s Michalem na Sunrise Hutt treku („výlet na Chatu vycházjícího slunce“).  Druhý výlet byl zajímavý hlavně po cestě dolů, protože polovina cesty kterou jsme zvolili pro sestup vedla korytem řeky. Byla to pro nás novinka, ale tady to není zřejmě nic extra, protože v mapě (alespoň v téhle oblasti) bylo takových říčních úseků hned několik. Samozřejmě nesmí být po dešti, to by se tam asi jít nedalo;) Cesta se nám moc líbila, protože to nebylo jen chození, ale občas i nějaký ten skok ze strany na stranu proudu (viz foto), to jak říčka meandruje a čas od času zatlačí chodce kamsi ke skále, takže jinak než přes vodu to nejde. Na tomto místě bych ráda dodala, že až na můj poslední skok který jsem trochu neodhadla, jsme prošli suchou nohou. Samozřejmě vodáci se nezapřou – každou chvíli jsme řešili za jakého stavu už by se to dalo jet, jak by které místo vypadalo s vodou, kde by byly jen vlny a kde válce, jestli by támhle byl vracák a jestli už to někdy nědo jel... My si ale ten náš prvosjezd necháme až na příští sezonu:-)

 

Když moc hezky není, necháváme hory horami a vyrážíme na takové kulturně poznávací automobilové zájezdy do okolí. Už jsme si prohlédli obě větší města – Hastings a Napier, obě postavená ve stylu art deco. O Napier se v souvislosti s tímhle stylem třicátých let hodně píše ve všech průvocích, ale upřímně to na nás zas tak velký dojem neudělalo. Aspoň ne z architektonického hlediska. Pravda, na ulicích člověk běžně potkává automobilové veterány a taky místní obyvatele oblečené ve stylu 30. let, což nám přišlo docela hezké. Ve městě nás ale asi víc zaujalo mořské akvárium s rybami všech veilkostí, žraloky, rejnoky, želvami a tučňáky a hlavně jsme konečně viděli živého ptáka kivi – novozálandský symbol. Zviřátko je to podivné, trochu větší než slepice, peří spíš vypadá jako srst a má to dlouhatánský tenký zobák. Aspoň teď víme, že skutečně existuje – ve volné  přírodě ho totiž člověk nepotká. Hastings je hezky upravené městečko, ale jinak tam v celku nic moc není. Což dokládá i fakt, že největším lákadlem tam pro nás byla restaurace rychlého občerstvení „Carl Junior“ kde si rádi dáváme hambáče, ale poboček na Zélandu moc není.

 

Naším posledním výletem z minulého propršeného týdne byla výprava za místem s nejdelším názvem na světě. Co budu povídat, bylo to těžká „autoturistika“. Kopec, který nese tenhle dlouhý název je od našeho sadu vzdálený asi 70 km a bohužel se na něj nedá ani vylézt. Teda asi by se dalo, ale nevede k němu žádná cesta, člověk by musel jít přs soukromé pozemky a to se nám moc nechtělo. Takže to vypadalo tak, že sledujíce cestou mocná značení a očekávajíce něco super, nakonec jsme dorazili k místu, kde vedle silnice byla cedule s tímhle názvem, popiskem co to znamená a jak k tomu názvu kopec přišel a taky s obrázkem a šipkou kde to místo je. Toť vše. Tak jsme to jako správní japonští turisté nafotili, skočili zpět do auta a jeli dom. Jenom pro úplnost, ten název vznikl podle legengy, v níž spolu bojovali maorské kmeny a bratr náčelníka Tamatea v bitvě zemřel. Tamatea z toho byl tak zdrcený, že ještě dlouho bratra po jeho smrti oplakával a na důkaz smutku hrál na tom kopci na flétnu. No a to jak truchlí a hraje na flétnu je zhruba překlad onoho maorského názvu (uvádím v originále):

Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu

 

Asi největším zážitkem z tohoto výletu (hlavně pro Michala a pro Pepíka) byla naše malá odbočka k moři. Bylo sice zima a fučelo takže na koupání to nebylo ale aby aspoň nějaká legrace byla, vjel Michal autem na pláž! Normálně tam jezdí jen auta s náhonem na všechny 4, ale Pepík je tak dobrej že to zvládnul. Dokonce jsme byli tak blízko oceánu, že stopy které Pepík v písku udělal, za pár vteřin smetla voda:-)

 

Snad tedy máte představu, jak si tu užíváme volné chvilky. Abyste si ještě udělali obrázek, jak moc super je to poslední dny v práci, doporučuji přečíst příslušný článek:-)

 

 

-A-

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zase něco ke čtení

MA 18.4.2014,18. 4. 2014 12:39

No sláva, zase o Vás víme trochu víc, už se nám stýskalo po pěkném čtení...

MA+