Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když začíná na Zélandu zima

28. 5. 2014

Dlouho jsem si myslela, že na Zéland pořádná zima snad ani nepřijde. Sice se ochladilo a trochu víc pršelo, ale konec konců takové počasí je pro Jižní ostrov typické. Po třech týdnech cestování a spaní v autě ale zima přeci jen ukázala drápky.

 

První náznak toho že se něco mění přišel v sobotu. Předpověď slibovala déšť a taky vítr o rychlosti až 120 km/h, ale tady se to tak rychle mění, že člověk vlasntě ani nemůže věřit všemu, co čte. Ráno navíc ještě svítilo sluníčko, takže pohoda. Ale už za 2 hodinky bylo vše jinak. Nejdřív dorazily mraky a to doslova ze všech světových stran. Jen nad námi zbyl nadějný kužel světla. V tom kuželu jsme se vydali na nejvyšší bod v okolí, kopec Mt John a na stejnojmennou observatoř. A právě tam se to nadějné světlo ztratilo. Pohltila nás bouře a když se přidal i prudký vítr bylo jasné, kdo je tady pánem. My tedy rozhodně ne! Po dvaceti minutách postávání v závětří před restaurací jsme statečně přeběhli do auta v naději, že tam bude bezpečněji, tepleji a hlavně sucho. Lepší to rozhodně bylo, ale žádná sláva. Vichr lomcoval s autem tak silně, že očekávaný pocit bezpečí se ne a ne dostavit. Když se navíc vedle nás stojící camper van ("obytňák") začal mocně houpat ze strany na stranu, rozhodli jsme se pro rychlý ústup z výšin, bouře nebouře. Samozřejmě, sotva jsme sjeli pod kopec, přestalo pršet a na chvíli i foukat. Bylo to pryč tak náhle, až jsme si říkali, jestli se nám to jen nezdálo... Za nedlouho se vítr ale zase ozval, takže jsme s chutí dojeli do kempu a zůstali přes noc.

 

Ráno přišla lekce číslo dvě. V 7:20 jsem vyrazila do koupelny, nad jezerem Tekapo se plížily mraky - nic extra. Když jsem se v 7:24 vracela, mraky už byly nad kempem a sypal se z nic sníh! Za dalších 5 minut už z toho byla pořádná vánice a ikdyž netrvala dlouho, na zemi zůstala ležet slušná vrstvička sněhu. Vydržela relativně dlouho a to až do chvíle, kdy kolem jedenácté začala další bouře, tentokrát déšť se sněhem. Samozřejmě se přidal vítr, jak jinak. V tomto řidičsky ideálním počasí jsme se vydali dobýt Burkes Pass, místo dělící nás od dalšího městečka/zásobárny potravin. Naštěstí 700 m.n.m. nebylo ještě pod sněhem a tak jsme za začínajícího pršení (ano, opět) dojeli do Fairlie a nakonc i do Pioneer Camp.

 

Cestou do kempu jsme překonali zatím suchý kamenitý brod, kde Pepíkovi chybělo asi 4,5 mm aby si odřel "bradu". A ještě jeden betonový brod, sice ne tak hluboký, zato s existujícím potůčkem. Lilo opravdu mocně až mi to asi po dvou hodinách od příjezdu nedalo a vydala jsem se na obhlídku situace. Postup následující: V pět hodin kontroluji bližší betonový brod, nyní již s několika centimetry vody. Umísťuji několik orientačních měřáků v okolí potoka, s upokojivými výsledky provádím test nasákavosti půdy (rozuměj musela jsem na malou), rekognoskuji terén a určuji únikové cesty na základě sklonu terénu. Nemaje lopatku, upřímně doufám že nedojde na kopání odvodných kanálků v okolí našeho mobilního domova (modří již vědí, přeci jen výchova se nazapře;) ). Přes všechny přípravy čekáme, kdy už konečně přestane pršet. A protože štěstí přeje připraveným, kolem osmé jsme se dočkali a je po dešti. Usnuli jsme spánkem spravedlivých a ráno se probudili do studeného rána.

 

Lehce ojíněné stromy i tráva, no romantika. Dali jsme potoku čas aby po dešti opadnul a vyrazili na dvě hodiny na procházku. Když jsme se ale kolem poledne vrátili, nejen že voda neopadla, ale o nějaký ten centimetřík do šíře nastoupala! Nedali jsme se ale zastrašit a první mělký brod jsme přejeli. V pohodě. Druhý brod nás trošku zaskočil. Oproti včerejšku v něm bylo dobře 20 cm vody! Tentokrát situaci zmapoval Michal a rozhodl, že to taky dáme - a dali! Pokračovali jsme opět venkovskými cestami až do dalšího kempoviště pod Mt Nimrod. Bylo znát že jsme pod horami a to obzvláště ve chvíli, kdy nás od oběda pod širým nebem zahnala další chumelenice do auta. Večer jsme s chutí rozdělali oheň a tak jsme byli v teple ikdyž okolí začal doslova pohlcovat mráz...

 

Ráno jsme se probudilido šedobílé nádhery - námraza všude venku, a taky uvnitř auta (jen přední a zadní sklo). Michal s tou "nádherou" úplně nesouhlasil, od pěti ráno totiž klepal kosu - holt spacáček už má svoje odslouženo:-) Po deseti minutách bušení do ešusu se mi konečně podařilo vyklepat z něj 3 cm tlustý led - chtěli jsme si ušetřit ranní práci a nabrali jsme vodu z potoka už včera... Do údolí sluníčko nesvítí a tak jsme se rozhodli zabalit a zahřát sebe i auto jízdou. Po chvilce napětí, držení pěstí a několikanásobném žhavení Pepík s mručením naskočil a vyrazili jsme snídat někam na kopec, kde na nás už slunce dosáhne.

 

Ještě několk dní cestování máme před sebou. Tak jsem zvědavá, co nám počasí ještě předvede!

 

 

- A -

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zima na spadnutí

MA,28. 5. 2014 22:58

Ahoj, tak Vy už čekáte na zimu a my tady čekáme zase až bude teplo.Je dobře, že už máte domluvené bydlení, přece jen to pak bude "bez klepání".
I když - jaké budete mít vlastně v podnájmu topení?
Štastné další kilometry a hlavně ať Pepík vydrží.
MA+