Jdi na obsah Jdi na menu
 


Od Portlandu do Los Angeles den po dni

20. 4. 2015

Tak jsem se úspěšně přesunula do států a tenhle článek by měl být pokračováním Kanady den po dni. Opět se to pokusím zapsat pěkně popořadě, abyste měli představu, jak to tu brobíhá:-)

 

 

DEN 1 (16.4.): VANCOUVER – PORTLAND – AINSWORTH CAMPGROUND

Tak a je to tady. Ráno pěkně budíček na 5:20, autobus mi jel v 6:30 ale musela jsem tam být alespoň o 15 minut dřív, a taky nádraží není hned za rohem. Hned na úvod dne se mi podařilo nenajít klíče od pokoje, ačkoli jsem si je položila na batoh – t abych je nemusela ráno hledat. Asi někam zapadly, žádná tragédie ale musela jsem zaplatit 20 dolarů za sstrátu klíče. No nic, neměla jsem čas je hledat. Metro na nádraží a pak i bus jsem shihla v pohodě a v 6:30, přesně na čas jsme vyrazili. Čekala nás jedna zastávka na hranicích , všechno muselo z autobusu ven a projít celnicí a pak zase všechno dovnitř a hurá směr Portland. Myslela jsem kdo ví jak se nevyspím, ale oko jsem v podstatě nezamhouřila. V autobuse je připojení na internet, takže jsem „loudovala“ fotky a články na net, no a hlavně jsem koukala do online map na Ameriku a opět jsem trochu plánovala. Teď jsem hledala hlavně kempy, ideálně nějaké zadarmo a docela se podařilo, tak uvidíme jak to bude ve skutečnosti. Taky jsem studovala mapu Portlandu, abych se tam hned neztratila a hlavně v autě abych moc nebloudila. Není to obr města, ale protínají se tam asi 4 dálnice ze všech světových stran a sposta menších ale stále hoodně velkých silnic tam vede, tak abych měla trochu navrch.Čas utekl jako voda a my jsem dokonce o půl hodiny dřív dorazili do Portlandu. Normálně bych měla radost, ale bylo čtvrt na dvě a já měla auto zamluvené až od tří (to kdybychom měli náhodou zpoždění), s velkým batohem, malým batůžkem a foťákem se mi moc po městě potulovat nechtělo. Naštěstí infocentrum nebylo daleko, tak jsem hned zamířila tam a čas jsem využila prohlížením prospektů a dalších map... Pak asi o 20 minut později, když jsem seděla na náměstí, znovu študovala mapy a průvodce relaxovala na sluníčku, protože jsem stáůe ještě měla půl hodiny do vyzvednutí auta, mě oslovili 2 paní, co jako jsem zač, že mám takový velký batoh! Musela jsem se smát a vysvětlila jsem jim co a jak a jim se to moc líbilo a jedna se se mnou vyfotila, no legrace. Je teda fakt, že jsem tam asi byla za exota, protože jsem neviděla žádné jiné batůžkáře. Turisti tam určitě byli, ale nikdo tak nabalený jako já... No každopádně když nadešel čas úspěšně jsem vypůjčila auto, ikdyž nakonec o něco dráž protože v ceně nebylo pojištění, tak jsem k tomu raději něco objednala. Odvážně jsem se propletla uličkami a zastavila nakoupit nějaké zásoby a protože ještě nebylo tak pozdě, odstavila jsem auto u parku a šla se trochu projít. Je to docela hezké město, idkyž moc jsem toho neviděla – byla jsem hlavně na nábřeží a to se mi líbilo. Taky jsem měla tip na jednu vyhlášenou koblihárnu tak jsem se tam stavila a teda musím říct, že to byl jeden z mých nejlepších cukerných zážitků řekla bych. Koupila jsem si koblihy 2 (mají takové ty kroužky, ne jako naše koblihy, které jsou kulaté, ale těsto je stejné), obě s čokoládovou polevou a jedna měla na sobě ještě hodně extra věcí, no bylo to úplně mňnamózní (tj. kombinace mňam a famózní;). Těsto skvělé, poleva jak na naše Vánoční čokoládová kolečka. Ta koblihárna se jmenuje Voodoo Donuts a myslím, že nějaká kouzla tam provozují, protože to bylo fakt super!

I přes výtečné sladkosti jsem Poetland nakonec opustilaněkdy po šesté hodině večer a vydala se na východ ke známé Columbia River Gorge, což původně nebylo v plánu, ale opět jsem na to měla tip a taky paní v infocentru mi to moc doporučovala, tak jsem do toho šla. Cestou jsem sjela z dálnice a jela po historické silnici, stavila jsem se na vyhlídce a měla tak obrovskou Columbia River pěkně jako na dlani. Stihla jsem ještě západ slunce nad Portlandem a pak už za tmy jsme dorazila do kempu – tentokrát ještě placeného, přeci jen první noc jsem chtěla mít jistotu, že damé místo tam opravdu bude;) Cestou jsem podél silnice viděla několik vodopádů, tak doufám že je všechny zítra obhlédnu.

 

 

DEN 2 (17.4.): AINSWORTH CAMPGOUND – TILLAMOOK STATE FOREST

Ráno jsem nijak nechvátala, ikdyž vstávačka byla docela brzy, myslím že už před sednou jsem vařila snídani. Vždycky s novým autem je potřeba udělat pořádek ve věcech, zjistit kde co je a kam co uložit, jak nejvýhodněji poskládat věci aby vždy bylo všechno poruce a nemuselo se pořád něco přeskládávat. Tak to byla náplń rána myslím dobrou půlhodinku, auto mám totiž o kus menší než to minulé (konkrétně kufr je miniaturní), tak mi to chvilku trvalo. Ale doceal slušně se dají rozložit sedačky (i spát tam kdyžtak budu moct!), takže jsem to myslím zmákla docela dobře. V podstatě hned u kempu začíná jedna ze stezek, které se problétají po jednom relativně strmém břehu hlubokého a širokého kaňonu řeky Columbia. Celá oblst je sopečného původu a co jsem se dočetla před stovkami a ticíci let tu byli obrovské povodně, které tu tenhle kaňon/údolí vyhloubily. Že tu byla láva je vidět, většina kamenů které tu člověk kolem se be vidí jsou lávové porézni horniny. Možná i to je důvod, poč je celá oblast hodně vlhká – voda nateče všude a pěkně se tam drží. A tohle plus to jak je to „z kopce“ je důvod, proč je tu tolik různých vodopádů. Je to opravdu nádhera, dneska jsem nchodila 13,8 mil, což je na kilometry asi 22 (pokud je teda míle 1,6?) no a skoro na každé míli vodopád. Některé malinké, jiné vysokánské, ten největší je dvoustupňový, jmenuje se Multnomah a v průvodci píšou že je 4. nejvyšší v zemi. Píší že má 620 stop, což nevím kolik je na metry ale je fakt vysoký:-) jediné co se mi úplně nelíbilo bylo mraky lidí, hlavně kolem tady toho vysokého vodopádu. To jsem  si na Zélandu a v Kanadě odvykla, ikdyž když člověk poodešel několik kilometrů do kopce, tak řady značně prořídly... Ikdyž jsem vyšla na jeden z vrcholů tady, tak jsem moc do kraje neviděla, přeci jen jsou kopce docela zalesněné. Zahléhla jsem Mt. Hood, což je asi docela vysoká hora, protože ja na ní ještě sníh, ještě tu má jednoho kámoše, taky se sněhem ale to nevím jak se jmenuje. Každopádně nejlepší výhledy na Mt. Hood zatím byli z dálnice – to ale zas musím řídit, tak to není úplně ideální. Když mluvíme o dálnici, kolem třetí jsem byla zpět v autě a pomalu se vydala na napívavou cestu zpět přes Portland změtí dálnic v pátečně odpolední provozu. Už jsem opravdu odvykla velkým městům, kolonám a spoustě aut. Ale musím říct že jsem se výjimečně neztratla, všechno jsem trefila napoprvé, oproti Kanadě vítaná změna;) Chvíli jsem přemýšlela že sjedu do centra pro další koblihy, ale nakonec jsem tu myšlenku zavrhla a jela rovnou přes město směrem na západ. Na nocování jsem vybrala místo v Tillamook State Forest Parku, měl to být free kemp na vedlejší silnici kdesi v lese. To jsem sice nenašla (asi jsem přehléhldla odbočku), ale stačilo zůstat na „hlavním“ tahu parkem  (začalo to asflatem , ale hlavně je to teda zpevněná štěrková cesta), podél cesty je totiž mraky míst, kde se dá volně kempovat. Vybrala jsem jeden roztomilý plácek u řeky, jen na auto, stan a ohniště. Teď když už je tma a chystám se do spacáku si říkám, že řeka je docela hlasitá, ale zážitků dnes bylo dost, tak myslím že usnu v pohodě. Zítra bych měla dorazit na popřeží a vydat se na jih, uvidíme kam až dojedu. Moc se těším že uvidím moře, bude to změna oproti tomu, co jsem viděla doposud. Ne že bych si stěžovala, moc si to užívám, ale změna taky dobrá:-)

 

 

DEN 3 (18.4.): TILLAMOOK FOREST – CAPE KIWANDA BEACH

Po romantickém večeru bylo i romantické ráno – sice už jsem nerozdělávala oheň, ale i tak – řeka hučela, ptáci zpívali, sluníčko se klubalo:-) Chvíli potom co jsem opustila nocoviště jsem konečně našla odpbočku na kterou jsem se včera původně chtěla dostat, asi jsem měla ještě trochu vydržet. Nicméně si nestěžuji, spaní bylo fajn. Netrvalo dlouho a dorazila jem na pobřeží je asi Rockaway Beach, ikdyž už po projetí Wheeler bylo jasné, že moře není daleko. Vzduch byl tak nějak nasycený solí, všude docela slušný mořský opar. Přesto jsem neodolala a v podstatě hned u první pláže zastavila abych již tradičně vyzkoušela, jestli je opravdu moře slané. Je to dobré, je! Je to taková mje tradice, dělám to vždycky od té doby, co jsme byli prvně v Chorvatsku;)

Nahlédnucší do průvodce bylo spousta míst, kam jsem se chtěla podívat, no a taky jen ze silnice jsou výhledy úžasné, hlavně pro oko středoevropana, který není na moře zvyklý. No nebudu vás natahovat, původně jsem chtěla westcoast zvládnout za 2 dny ale už brzy jsem věděla, že to rozhodně bude na 3. Po procházce na na pláži v Rockaway Beach jsem stavěla v Cape Meares, kde je jeden z mnoha historických majáků na západním pobřeží. Celkem jich je myslím 13 a zajímavé na tom je, že každý měl jiný světelný signál aby námořníci věděli, ke které části pobřeží se blíží. No a tenhle maják kromě toho že měl specifický poměr mezi svícení a nesvícením, měl světelný signál proložený taky červeným světlem, což nemá žádný jiný maják tady.... Od pobřeží jsem se nějak nemohla odtrhnout a tak po pár kilometrech už jsem zase stavěla. Po cestě je oblast která se jmenuje Three Cape Scenic Loop, tedy okruh tří výběžků. Viděla jsem všechny 3, přičemže autem jsem dojela na jeden, na druhý jsem došla a z něj jsem viděla ten třetí. No je to krása. Nejhezčí na pěším výletě bylo, že jdete krásným zeleným prastarým lesem, dojdete na kopec a když se otevřou výhledy, pod vámi burácí moře, no krásná podívaná! Ač se to nezdálo, našlapala jsem dnes nějakých 10 mil (16 km), přeci jen je to chození tady jednodušší – jednak neklouže sníh pod nohama a druhak to zdaleka není tak do kopce. No a taky, může se to zdát nepodstatné aly myslím že to dělá dost, je tady teplo. Popravdě včera byl vlastně první den, kdy jsem za dobu svého cestování na sobě měla kraťasy! Pravda, ve stínu je ještě chladno a když zafoukalo od moře bylo to na bundu, ale na sluníčku paráda:-) Po výletování vzhledem k pokročilému odpoleni bylo třeba zamyslet se nad spaním, do kempu se mi nechtělo a ta kempoviště zdarma co jsem si našla byla zas ještě relativně daleko, takže jsem zvolila opět variantu jedu až něco najdu. To se nakonec povedlo na pláži někde kolem Kiwanda Cape, autem se dá jezdit po pláži několik kilometrů (což jsem teda nedělala) ale já zakotvila hned u vjezdu na pláž. Zdaleka jsem nebyla sama, byla sobota večer tak jak rodinky s dětmi tak pubertální mládež měli na pláži ohně a grilování...americká pohoda. Dost foukal vítr, tak jsem stan nestavěla a zkusila jsem spaní v autě – musím říct že je opravdu prťavé, poskládat se tam byl boj – ale šlo to. Večeři jsem dala brzo a stejně tak jsem brzo zalehla, ráno jsem chtěla vyrazit brzy i vzhledem k tomu, že tu není žádný přísun sladké vody a sociálka... Našla jsem si místo kousek odsud kde všechno tohle je, ale smí se tam být jen přes den. Tak tam zítra začnu.

 

 

DEN 4 (19.4.): CAPE KIWANDA BEACH – někde kolem  TAHKENITCH LAKE

A jak řekli tak udělali. V šest už jsem seděla v autě, věci jsem jen odhrnula z místa řidiče a vydala se trochu polidštit, přebalit auto a uvařit snídani. V půl osmé už jsem byla na trase. No zase den jak vymalovaný, takže krásné výhledy, nekonečné moře, příboj se tříští o skály. člověk se to snaží zachytit na fotce, ale není to ono. O to je to pak horší, protože fotek je mraky a kdo se tím má probírat?;) Každopádně den jsem zahájila v Boiler Bay, místě odkud by krom těch výhledů měly být ke spatření šedé velryby, protože je zrovna jejich čas kdy táhnou ze severu na jih do teplých vod udělat malá (velká) velrybátka. Na podzim zase poplavou na sever, protože tam jsou vody prý bohatší na potravu... Opět vás nebudu napínat, žádné jsem neviděla. Místní říkají, že je potřeba spíš ošklivý pršavý den, ale to já radši oželím velryby a budu mít sluníčko! Přes Cape Foulweather jsem to vzala k Devilś Punchbowl, což je zajímavý skalní útvar na pobřeží, vlastně taková velké díra – když jevysoký  příliv, voda cáká horem i dolem, což jsem teda bohužel neviděla protože příliv teprve přicházel a vody tam bylo málo. Ale moje představivost je bujná, tak jsem to tam úplně viděla. Výhoda toho že bylo méně vody byla v tom, že byly vidět jiné kamenné útvary, které byly vytvořené před miliony let, kdy láva valící se ze zemské pukliny (několik set km daleko mimochodem) dorazila až sem k moři apři vlítí do moře rychle zchladla a ztuhla. Jsou to takové kruhovité valy a jim podobné. Aby nebylo majáků málo, šla jsem se podívat na Yaquina Head Lighthouse, což je nejvyšší na pobřeží, pěkná cihlová stavba to je, chudáci ji stavěli 2 roky, žádné pořádné cesty tehdy nebyly, tak jim to trvalo. No ale je tu dodnes, v podstatě taková, jaká tu byla v roce 1871. K majáku je to docela procházka, cestou má člověk mimojiné možnost vidět Tide Pools  - přílivové (přesněji teda odlivové) bazénky, s různými živočichy od mušlí až po barevné mořské hvězdice. No ale to pro změnu bylo vody moc, takže jsem viděla jen náznaky. Byla jsem ale na zajímavé pláži celé z černého lesklého hladkého kamení. Později jsem se dočetla že se jedná o brekcie, co je vlastně extrémně rychle zchladlá láva, která  má potom takovouskoro skelnou konzistenci... Dál na pořadu vyhlídka Seal Rock a oběd, bohužel žádné tuleně (Seal) jsem neviděla, zato spoustu racků, kormoránů a jiného ptactva. Předposlední zastávkou dne měl být trek poblíž Cape Perpetua (Gwyn Creek a Cooks Ridge Trek), ale vzhledem k času bylo jasné že to bude zastávka poslední a to čím jsem chtěla dnes končit – totiž písečné duny které se táhnou zhruba od Florence až k North Bend – tak ty mi zůstanou na zítra ráno. Už jsem si našla název treku po kterém se mám dívat, snad nebude moc dlouhý, protože už mám v plánu ještě jeden jiný, taky se chci stavit v North Bend na lehký nákup a hlavně na internet... No tak abych to stihla. Našla jsem si spaní dneska mimo hlavní silnici 101, asi 10 mil od ní, kousek od jezera Tahkenitch, tak snad když vyrazím brzy ráno, vše se mi podaří stihnout:-)

 

 

DEN 5 (20.4.): TAHKENITCH LAKE – SMITH RIVER

Dnešek proběhl docela poklidně. Vstávala jsem hodně brzy (před šestou), nějak jsem nemohla ráno spát. Jeden z důvodů byl, že když jsem se někdy k ránu probudila zjistila jsem, že asi jak je venku chladno a hodně vlhko (spala jsem kousek od jezera), , mám uvnitř stanu strašně moc vysrážené vody, jako by mi uvnitř pršelo:-(. Musela jsem na to myslet a jak to budu sušit a už jsem pořádně nezabrala. No říkala jsem si že to nevadí, že toho aspoň hodně stihnu, ale ráno a vlastně celé dopoledne až někdy do půl jedné byla těžká mlha. Alespoň jsem využila čas k lehkému internetování – opravdu lehkému, protože se mi po chvíli vybil notebook a Mc Donalds kde jsem seděla nebyla jediná použitelná zásuvka! Dopolední pískové duny (je to mnohokilometrová oblast jak do délky tak do vzdálenosti od pobřeží) které jsem plánovala tedy moc nedopadly, měla jsem před sebou ještě ale dost kilometrů, dost výhledů a jeden kopec ke sdolání, tak to ani moc nevadilo. Ten kopec se jmenuje Mt. Humbug – mě to přišlo jako hodně veselý název, no tak to jsem musela tam vylézt:-) A taky to bylo jen 6 mil, takže žádné velké chození. Celkově musím říct že moje výlety po USA mají co se délky týče sestupnou tendenci, ale to si snad vynahradím v Yosemitech, kde bych chtěla podniknout dvoudenní výšlap někam. To jen tak mimochodem. No takže na kopec jsem vylezla a v mezičase usušila ten stan, juchů!

Cestou na nocoviště jsem stavěla několikrát na výhledy a bohužel několikrát jen kvůli jejich zázemí – přepadla mě nějaká střevní příhoda, no snad to nepotrvá dlouho. Večerní spaní jsem měla vytipované, bohužel všechny popisy tras a kempů mám v PC, který byl mrtvý. Přes snahu vybavit si detaily jsem vzdala hledání které vyadalo na dlouho a našla jsem si jiné, malinkaté místo měkně zakryté, ale hned u cesty, kam budu pokračovat zítra, kousek od Smith River.

Jinak v jednom mailu Maruška Turková psala že nemám žádné srasti, nebo aspoň že si nestěžuju... No ono to tak jen vypadá:-) Teda nic krizového, ale nejvíc mě rozčiluje, když v mapě něco je a v reálu ne, nebo to neodpovídá vzdáeností – no z toho úplně rostu! Taky mi na benzínkách nefunguje karta (zatím teda jen 2x u stejné firmy) – nikdo neví proč, protože všude jinde funguje bez problémů. Vyvádí mě z míry americké značení odboček, kdy cedule s popisem kam to vede je zásadně ZA odbočkou a tak malými písmeny, že to podle mě nikdo nemůže včas přečíst. A dneska ten vybitý počítač, no to mě málem kleplo :-D A věčné hledání založených věcí v autě a neustálý strach abych neztratila klíče (dostala jsem sice dvoje, ale jsou na jednom kroužku a nejdou oddělit, no pochopíte to?). No je toho mnohem víc, ale spíš jsou to takové drobnosti. Navíc ono vztekání nepomůže, stejně to nakonec musím vyřešit sama;) Tak asi tak:-)

 

 

DEN 6 (21.4.): SMITH RIVER – CRATER LAKE                       

Po překvapivě pohodlné noci v autě (oproti minulému autospaní jsem změnila uložení věcí i sebe) jsem vyrazila podle plánu, žádný stres a po pár vyhlídkových zastávkách u řeky Smith River jsem na déle stavěla až v Grants Pass. Město je sympatické tím, že mám ve znaku chlapíka s pádlem! To se mi moc líbilo, takže jsem jim hned odpustila, že mají infocetrum v tom nejzapadlejším a nejhůře nalezitelném místě ve městě. Dobře mi tam ale poradili mimo jiné kde si nabít počítač a ještě si dát dobrou kávu a něco na zub, čehož jsem záhy využila. Na cestu mi přidali mapku národního parku Crater Lake, kam jsem se chystala. Počítač jsem tedy nabil, konečně přehrála a upravila fotky, jen jsem je nezvládla „naloudovat“ do deníku -  to tedy až příště. Nakonec se totiž po mlhavém ránu udělal krásný den a to ikdyž hrozili deštěm, a tak jsem chtěla co nejdřív vyrazit na cestu. Mojí první přírodní zastávkou byly skalní útvary Table Rocks (Stolové Skály), další pozůstatky vulkanické činnosti. Pokud bude mít někdo zájem o vysvětlení jak to vzniklo, dodám na požádání (případně si můžete taky tipnout;)). Na nedlouhé vycházce jsem se pokochala výhledy a pokračovala brzy dál, ještě s jednou neplánovanou zastávkou u Mill Falls, Mill Creek je přítok Rogue River, jejímž údolím se jede vlastně celou dobu od Grants Pass až ke Crater Lake. Kromě dvou vysokých vodopádů jse skoukla i samotný Mill Creek, který se jzdí (WW5+ podle značení) – no nemělo to vodu, ale zato neskutečný spád, koryto plné obrovských balvanů, ctěla bych to vidět když to teče – to musí být teda hukot! Jet bych to ale myslím nechtěla...

Pak už pozvolna hledání místa na noc – našla jsem jedno celkem rychle ikdyž náhodou. Pěkný velký plácek po krátké odbočce z hlavní silnice, nedaleko hranice Národního parku Crater Lake. Večer se zatáhlo a myslím že jsem slyšela i hromy v dálce, tak jsem ani nestavěla stan a dala ještě jednu noc v autě – s tím sušením stanu je to peklo, tak pro jistotu. Uvidíme co počasí udělá zítra, doufám že se to kdyžtak vyprší přes noc...

 

 

DEN 7 (22.4.): CRATER LAKE NP – FOUR MILE LAKE                       

Den jako vymalovaný! Včerejší mraky někam zmizely, což je super. I když jsem nespala daleko od národního parku, k samotnému jezeru to ještě kousek je. No a hlavně jezero je relativně vysoko nad mořem, nejvyšší místa kráteru jsou okolo 2400 mnm. Což znamená, že i přes krásný slunečný den bylo ráno chladno – ani snad ne na místě co jsem spala, ale při cestě k vrcholu se objevil sníh (a docela dost nakonec) a kolem deváté když jsem obouvala pohorky, jsem s chutí přidala i budnu, kulíšek a rukavice. Ani jsem si nemyslela, že po Kanadě to ještě vytáhnu. Obzvláště po tom. co jsem před 2 dny cachtala nohy v moři!

Podle tabulek národního parku je ještě stále zima, takže letní cesty nejsou „v provozu“, ikdyž oficiálně otevřené jsou. Je na nich sníh a led a přes tyto přírodní překážky se člověk často nedostane až tam, kam by chtěl.  Takhle jsem se nedostala na jeden z vrcholů kráteru, Garfield Peak, 2455mnm ale jen pod něj, nicméně i tak jsem měla krásné výhledy. Po krátké pauze jsem se vydala ještě druhým směrem okolo jezera, tentokrát kousek po „letní“ cestě a zbytek po silnici, která je v zimě (tudíž i teď) pro auta zavřená, ale pěšky se tam jít dá. Ušla jsem nějaké 2-3 míle na další vyhlídku, krásně se ukáže malý vulkán, který jeukrytý uvnitř toho velikého, kerý vyplňuje neskutečně modrá voda. Jen několik zajímavostí – kráter vznikl před 7 miliony let kdy hora/vulkán explodovala, láva utvořila dutiny a většina hory se pak propadla dolů (původně měřila něco kolem 3700mnm). Pak se kráter naplnil vodou a dnes je to nejhlubší jezero v USA. Tož tak.

Po procházce v nakonec nádherném teplém dni, na sluníčku to bylo na krátký rukáv, jsme se vydala pomalu na cestu, kolem páté jsem našla super kemp, nikde nikdo, ještě není sezóna tak je to i zadarmo. Je to u jezera, takže i přes vítr jsem spáchala decentní koupel stylem „hop tam - hop ven - zbytek se utře do ručníku“ a rozdělala si parádní ohníček. Začaly se ozývat podivné hlasité zvuky, a po chvíli pátrání jsem zjistila že začaly koncertovat žáby! je až s podivem, jak nahlas to může být. No ale i přes to myslím v pohodě usnu - sice jsem dnes nenechodila víc než 5 mil dohromady, ale stejně unavená jsem notně:-)

 

 

DEN 8 (23.4.): FOURMILE LAKE – ASHLAND – LAKE SHASTINA

Dneska jsem po delší době zase musela na noc vrstvit, nevím jestli jsem prochladla u Crater Lake, nebo jsem celkově trochu víš, ale byla tu docela kosa. Lehká námraza uvnitř stanu hovoří o tplotách kolem nuly, tak to přeci jsem asi bude tou nadmořskou výškou, no a taky jsem spala kousek od vody že... Každopádně noc jsem zvládla, ráno svítilo sluníčko a tak jsem otevřela stan a povalovala se do neobvyklých osmi hodin! Celé ráno bylo v pomalém tempu, znovu jsem si rozdělala oheň a uvařila si snídačku, nechala proschnout stan, dala dopolední kávu, no relax jak má být:-) Teprve po půl desáté jsem začala skládat věci do auta a vyrazila jsem směr Ashland.

Prý je tam vícemeně celoroční festival Shakespearových her, nikde jsem se nedozvěděla jak to že je tam tak v oblibě, ale je vidět, že město tím opravdu žije! Město je to malé, ale divadla jsem napočítala hned 4 a to jen v downtown (v centru), věřím že jich je víc někde v širším jádru. Město sedím v krásném zeleném údolí, spousta prostoru, vypadá to moc hezky když se tam přijíždí! Taky tam mají Univerzitu, což mě překvapilo, ptotože město vypadá opravdu malé.. Co mě teda ale upřímně zaujalo zdaleka nejvíc je jejich pivovar a množství různých druhů piv. Celoročně jich mají asi 15 a pak ještě vaří dalších asi 15 druhů po různu podle období v roce. No jasně že bych je chtěla ochutnat všechny, ale to by mě museli odnášet a hlavně taky jsem musela řídit jetště že;) To takže jsem dala 3, všechny moc dobrá. Poslední z nich byl Pilsner, takže pivo plzeňského typu – noo, chutnalo mi to, ale k Plzni to teda mělo hoodně daleko:-) Po návštěvě výčepu jsem nemohla hned za volant, tak jsem vyrazila na procházku městem a do Lithia Parku – je součástí města a na závěr odpoledne jsem se stavila na kávičku. Bylo to třeba, neboť začalo pršet, venku bylo těžce nevlídno až vlezlo, tak jsem se musela zahřát.

Ani se to nezdálo, ale den utekl strašně rychle, před občerstvováním jsem se v Ashland stavila jseště v knihovně na internet – upravit a nahrát nějaké fotky a taky něco do deníku, plus nabít počítač, a to ten čas vždycky letí... Každopádně jsem z Ashland vyrážela relativně pozdě a tak k nocovišti u Lake Shastina jsem dorazila až za tmy. Moc to ale nevadilo, protože po ceste jsem zhřešila a koupila si pěkně nezdravý fastfoodový hamburger a hranolky (pro Michala – mají tady Carl Junior!! už jsem ho zahlédla v Grants Pass a teď ještě jednou u dálnice, no tak to jsem musela zkusit! Ale kvalita zdaleka nedosahuje NZ...), takže o večeři bylo postaráno a nohla jsem rovnou na kutě. Po krátké pauze začalo oět pršet, tentokrát opravdový „slejvák“, tak doufám že se to vyprší a zítra bude pěkně!

 

 

DEN 9 (24.4.): LAKE SHASTINA – FEATHER RIVER (INDIAN FALLS)

Po včerejší propršené noci jsem se probudila do chladného rána, obloha stále zamračená ale tak trochu svítala naděje, že by se to mohlo zlepšit. Tušila jsem, že někde na dohled by měla být vysoká hora, pro změnu vyhaslá sopka samozřejmě, Mt. Shasta (14162 stop – jak že to je s tím přepočtem?) a tak jsem se po snídani vydala na nedaleké návrší ji vyhlížet. Byla překvapivě blízko! Přijela jsem včera už za tmy a taky za deště, takže jsem nic neviděla. Jenomže pořád bylo pod mrakem a tak se mi skoro celá schovávala. Pokoušela jsem se ji nejedou vyfotit, ale světelné podmínky nic moc, tak až budete koukat na fotky, musíte použít dost představivost. Na druhou stranu, když se člověk trochu porozhlédl po údolí, k vidění je spousta kopců, kopečku a hor nápadně připomínající kužely sopek, jenom nejsou tak vysoké... K hoře největší jsem se trochu přiblížila, když jsem dnes vyrazila zas po nějaké době na trochu delší trek (dohromady nějakých 11 mil asi) právě na úpatí tohoto velikána. Cítím, že nejsem úplně fit, takže ikdyž trek nebyl krátký, byl velmi mírným terénem a nijak náročný. Po obědě dokonce na chvíli svítilo sluníčko, tak se mi i udělalo dobře řekla bych:-) Co bylo na výletě taky fajn krom sluníčka, to bylo množství různých botanických zajímavostí. Legrační houby co navrchu vypadají jako kámen, ale jsou měkoučké a uvnitř úplně duté! Taky jsem viděla úplně modrého ptáka, netuším co byl zač, ale barva super. A v neposlední řadě jsem viděla celou řadu obřích exponátů šišek, škda že si je člověk nemůže vzít domů!

Kromě výšlapu byl na dnešek v plánu hlavně přesun směr Lake Tahoe, stylem kam dojedu tam dojedu. Nechtěla jsem jet celou dobu po dálnici ale aspoň kus jsem po „pětce“ jela, v mapě jsem našla přírodní atrakci nazvanou Lake Shasta Caverns (jeskyně), tak jsem se tam chtěla mrknout, byla jsem i ochotná něco zaplatit za vstup. Bohužel jsem přijela pozdě, ve tři hodiny pět minut a poslední tůra odrážrla ve třiL Tak jsem se aspoň snažila vyfotit krásně červené břehy jezera Shasta (teda musím říct, že v téhle oblasti byli lidé co se názvů týče těžce bez fantazie – všechno se tu jmenuje Shasta nebo Shastina, těžko rozlišit horu, jezero nebo město) a pak už jsem zase pokračovala. Párkrát jsem se snažila o nějaké fotky, ale jak jsem říkala už o hoře, moc se to dnes nedařilo. Co se podařilo bylo místo na spaní, jen náhodou jsem odbočila za cedulkou Indian Falls a vyklubalo se z toho krásné romantické místo u ramene řeky Feather River (peříčková řeka), s malým vodopádem a perfektní lagunou. Škoda že bylo chladno, koupačce jsem dnes moc nedala.

Jinak odpoledne na mě dolahla únava a asi i trochu splín nebo co, počasí na nic – začalo zase pršet, cesta mi vůbec neutíkala a nějak jsem se cítila na všechno hrozně sama... Je to poprvé a doufám taky naposledy za celou dobu, možná je to tím deštivým počasím a únavou, no nevím. Každopádně po večeři se již celkově cítím lépe, asi nejen láska prochází želudkem, ale také dobrá nálada! :-) Zítra doufám v lepší počasí, ikdyž podle předpovědi je až do neděla zataženo, zítra by ještě mělo pršet. To by tolik nevadilo, chystám se k jezeru Tahoe, kde jsou jak možnosti nějaých vycházek nebo se jen „cournout“ po stejnojmenném městě – prý je ta oblast moc pěkná, trochu jako novozélandský Queenstown, kde je krásné prostřědí, jenom trochu moc lidí. Bude sobota, takže asi víc lidí, na druhou stranu to počasí, no nechám se překvapit.

 

 

DEN 10 (25.4.): INDIAN FALLS – LAKE TAHOE – GROVELAND

Ráno jsem se bohužel probudila opět do deště, zdaleka ne tak mohutného jako v noci, ale přeci jen pořád to nevypadalo moc dobře. Nechtěla jsem si ale pokazit náladu a optimisticky jsem se uklidňovala faktem, že přeci jen dnes je to hlavně o přejezdu a až se přesunu o mnoho kilometrů/mílí dál tak to může s počasím vypadat úplně jinak. Což se záhy potvrdilo, protože s přibývající nadmořskou výškou přestalo pršet a začalo posněhávat:-) Nebylo to ale nic hrozného, přestože pohled na zasněžené lesy a silnice připomínal spíš velmi brzké jaro v Čechách, než to co jsem očekávala od Kaliforni. Člověk má asi představu pocházející z amerických filmů, kde Kalifornie je hlavně moře a pláže a slunce a vedro. Nějak mě nenapadlo, že jsou tu taky hory a že i tady může být poněkud chladno. Na druhou stranu jsem se později dozvěděla, že měli hodně teplou zimu a tak tohle sněžení bylo překvapením i pro místní.

Když jsem dorazila do města Lake Tahoe, na břehu stejnojmenného jezera, karta se začala naštěstí obracet. Vysvitlo sluníčko a než jsem vypila kávu a skoukla mailysníh začal pomalu tát a hned to vypadalo přívětivěji. Když jsem po břehu jezera dojela k jeho jižnímu cípu, naskytlaa se krásná vyhlídka a tak jsem neodolala a šla si trochu protáhnout nohy. Vyklubala se z toho příjemná asi třímílová procházka od vyhlídky přímo na břeh jezera a taky k dalšímu krásnému vodopádu – je to zajímavé, viděla jsem jich tolik a stejně se ten pohled člověku neomrzí. Tenhle se jmenoval Eagle Fall, od jezera se dá dojít k jeho spodní části a horní pasáž je zase vidět od silnice... Při cestě zpět k autu jsem potkala husí rodinku s drobotinou, tak mě to utvrdilo v tom že to počasí nakonec bude fajn.

Od jezera Tahoe silnice šplná přes relativně vysoké kopce, což z mapy kterou jsem měla vyčíst šlo, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Jsou tam 2 pasy kolem 8000 stop. Tam jsem znovu zapochybovala o mém osudu vzhledem k počasí, protože sluncezmizelo kdesi v nenávratnu a vystřídala ho mlha a celkem slušné sněžení. Na cedulích před vjezdem do kopců dokonce některé silnice hlásili zavřeno, ta moje naštěstí průjezdná byla. Teda jestli bude takhle v Yosemitech, tak to se asi nikam moc nepodívám... Na vrcholcích to opravdu vypadalo nevlídně, ale jen co jsem se přehoupla na druhou stranu pohoří už to bylo zase fajn! Jak z jiného světa, téměř suché silnice, podvečerní slunko, no neskutečné! Chtěla jsem dojet co nejblíž k Yosemitskému parku, takže po večeři na vyhlídce u New Melon Lake jsem už za tmy pokračovala až někam za vesnici Groveland, jen jsem našla místo mimo silnici, ustlala si a po krátkém studování map Yosemite usnula jako miminko.

 

 

DEN 11(26.4.): GROVELAND – YOSEMITE NATIONAL PARK

Ráno mě moc příjemně překvapilo. Mraky nikde, sluníčko svítí, vypadalo to na fajn den ikdyž bylo znát že ve vzduchu je ještě chlad od předešlého sněžení. Vyrazila jsem v pohodě,  ani ne moc brzo –návštěvnické centrum a centrum pro výdej povolení pro volné kempování otevíraly shodně v devět, takže ikdyž jsem na výlet chtěla vyrazit brzy, nemělo smysl „plašit“, protže jsem to stejně nemohla uspíšit. V plánu byl dvoudenní trek, něco jsem vykoukala ze základní mapy, ale stejně jsem se o tom chtěla poradit s rangery. Střízlivé odhady byly že nevyrazím do kopce dřív než v deset. No takže ikdyž jsem vstávala brzy, čas jsem využila k zabalení všeho potřebného na 2 dny – musím říct že je to docela umění sbalit vše co potřebujete a při tom jen tolik, kolik unesete:-) Nějak se to ale podařilo a kolem osmé jsem připravená a v dobré náladě vyrazila směr Yosemite Valley. Po deváté jsem už vyřizovala povolení ke kempování a konzultovala cestu se správci parku. Hned 2 věci misy lehce komplikovaly. Jednak přes to že byl hezký den bylo v kopcích nasněženo, jak jsem zjistila později ve vyšších polohách dost a dost. Druhak v Yosemitech je nutné mít na jídlo „protimedvědí“ kontejner, není dovoleno jídlo zavěsit na strom, jako to bylo možné třeba v Kanadě. Ani tak mě netrápilo dát 5 dolarů za půjčení kontejneru jako fakt, že kontejner je poměrně objemný (jak jsem psala, asi rozměry sbaleného spacáku) a hlavně je vyrobený z bytelného a tudíž těžkého plastu. Takže jsem řešila hned dvě věci najednou a to jak nacpat kontejner do batohu a jestli to unesu. Oboje se zdařilo a lehce podesáté jsem spolu s davy turistů (a to ještě není sezona!) vyrážela na cestu. Pozitivní bylo že 98% lidí jsem ztratila z dohledu když jsem odbočila z hlavní, lehce shůdné/lehce dosažitelné/velmi populární cesty k Vernal Falls a Nevada Falls a vydala se po John Muirs Trail jinou cestou k Nevada Falls. Cestou jsem potkala 2 skupinky lidí kteří se samozřejmě divili jak velký batoh nesu, vyptávali se kam jdu, na jak dlouho a jestli se sama nebojím a tak:-) Hezky jsme si popovídali a tak mi začátek cesty příjemně utekl. Stejně tak asle utíkal i čas a já jsem věděla, že budu muset přidat do kroku. Všechno šlo fajn až k prvnímu významnějšímu sněhu (trochu sněhové břečky bylo v podstatě všude už od Curry Village) u rozcestí na Clouds Rest. Po překročení potoka jsem na chvíli ztratila stopu, ikdyž před překročením potoka jsem viděla něčí stopy přede mnou. Hned jsem se zas našla (dobře že jsem si koupila podrobnou mapu) ale bylo jasné, že to později asi bude náročné. Sněhu přibývalo a byl bohužel dost mokrý – byl horký den a tak všechno rychle tálo, v podstatě to byla sněhová pěřina na potocích vody. Botám se to moc nelíbilo a daly to najevo tím, že začaly prosakovat, až byly úplně durch. Ještě než jsem došla na další rozcestí potkala jsem kluka který šel od Meced Lake a odrazoval mě jednak prý že je všude moc sněu a druhak že chtěl jít tam co já (Sunrise camp) ale že nenašel cestu. No a pak taky že kousek od místa co jsme se potkali křižují cestu čerstvé medvědí stopy tak ať si dám bacha. No nazdar. Ale přesto jsem šla dál a pominu-li čvachtavé boty šlo to dobře. Cestu jsem z rozcestí (i z toho následujícího) našla v pohodě a byla jsem snad dostatečně hlučná abych odradila všechnu divou zvěř. Krušno začalo být když jsem překročila Sunrise Creek a začala stoupat vzhůru.. Jednak to je docela do kopce, jednak batoh přeci jen ztěžknul a taky sněhu přibývalo. Začalo se taky projevovat že jsem málo pila, tehdy mi to ještě ale nedocházelo. No vždycky pár kroků a pauza, dávala jsem si v duchu místa kam vždycky musím dojít než bude odpočinek, abych se aspoň trochu motivovala. Když se konečně sklon zmírnil říkala jsem si že mám vyhráno, po dle mapy víceméně vrstevnice, pak už jen lehce dolů a nahoru a jsem tam! Jenže se ukázalo, že sledovat cestu ve svahu je daleko jednodušší než na rovině. Ve svahu, i pod sněhovou pokrývkou se rýsuje takový žlábek nebo zářez, takže je vidět kam cesta vede, ikdyž před vámi chvíli nikdo nešel a nejsou vidět stopy. Jenže na rovině se tohle nějak nevytváří, nebo možná jo ale bylo tam víc sněhu, taky to bylo exponovanější místo takže převěje a tak...no výsledek byl takový, že jsem zkrátka cestu neviděla a ani mapa mi moc nepohla. Pohoří Sunrise Mountains mi nebylo nakloněno... Ono totiž je jiné zkoušet hledat cestu pěkně z kraje výletu, když má člověk sílu a času dostatek a taky bez pořádně naloženého batohu. Udělala jsem asi 2 – 3 pokusy o nalezení správné cesty, ale nakonec jsem rozhodla že bude lepší zakempovat. Hlavně proto že už bylo 7 večer a měla jsem asi tak 40 minut, než se setmí. Smůla to byla v tom, že z rozcestí před Sunrise jsem druhý den chtěla pokračovat na horu Clouds Rest a musela jsem rozseknout, jestli se budu pokoušet následující den najít cestu a zmiňované rozcestí, nebo jestli se vrátím notný kus zpět a na Clouds Rest půjdu jinou cestou. Nakonec vyhrála varianta B, která se jevila jako jistější – kdo ví, jestli by se mi cestu podařilo najít. Takže metry které jsem s vypětím sil nastoupala, jsem začala pomalu ale jistě ukrajovat tentokrát směrem dolů. Cíl bylo dojít co nejdál to půjde, abych měla o to kratší cestu druhý den. Čas utíkal, začal se zvedat vítr a na mě doléhala únava. Takže jsem začala vyhlížet místo pro přespání, pokud možno na rovině, v závětří a někde kde nebudu muset odhrabovat moc sněhu. Úkol nelehký musím říct! Nakonec vyhrálo místo které sice nebylo v předepsané vzdálenosti od cesty, ale jinak vyhovovalo a já už fakt nemohla. Částečně jsem si odhrnula a částečně ušlapala plácek pro stan, postavila jsem ho co nejrychleji to šlo a připravila spaní s patřičným množstvím izolačních vrstev pod sebou i na sobě. To už mi bylo tou dobou blbě, myslela jsem že mám jen hlad, ale těstoviny co jsem si uvařila jsem vůbec nemohla pozřít. Neměla jsem už vodu, takže jsem si aspoň „natavila“ sníh a nalila do sebe asi litr vlahé vody. To docela pomohlo, přesto jsem do sebe s největším sebezapřením dostala jen banán. Pak už jen všechno zbylé jídlo do kontejneru a všechno včetně nádobí někam kus od stanu. Venku slušně foukalo, takže jsem s chutí zalehla do spacáku a „vytuhla“ v podstatě okamžitě. V noci mě párkrát vzbudil silný vítr, lomcoval stanem až jsem si říkala že to nemůže vydržet, nakonec to ale odnesly jen 2 kolíky a roh stanu, který jsem ale jen vyložila zevnitř, protože ven jsem odmítla jít. Doufala jsem, že to samé si říkají i medvědi a že ám aspoň o starost méně:-)

 

 

DEN 12 (27.4.): YOSEMITE NATIONAL PARK – BASS LAKE

Následující den jsem chtěla vstát brzy, ale vysílení z předchozího dne a taky asi ne úplně super spánek v noci zapříčinily, že jsem vstávala až po sedmé, kdy už slunce významě svítilo. Konečně jsem s chutí snědla včerejší večeři a ještě kus chleba k tomu, pořádně sladký čaj a dost vody navrch. Včerejšek mi dal pořádně za uši řekla bych! Takže všechny nádoby co jsem měla jsem naplnila vodou z potoka jen co to šlo a pokračovala jsem v sestupu k nejbližší odbočce na Clouds Rest. Bohužel už při sestupu bylo jasné, že to co teď jdu dolů půjdu za chvíli nahoru, ale nedalo se nic dělat, tak to zkrátka chodí. Z kopce to šlo dobře a tak jsem na rozcestí byla docela rychle, k další odbočc mi chybělo „jen“ 2,4 míle ale bohužel zas nahoru, ikdyž to nevypadalo tak hrozně. Podařilo se mi sejít z cesty, ale tantokrát spolupráce s mapou fungovala skvěle, sice jsem kus pokračovala jinudy než je oficiální cesta , ale nakonec jsem se na původní trasu dostala zpátky. Trochu jsem to neúmyslně zkrátila, ale zas to bylo víc do kopce takže rozhodně ne rychlejší. Když jsem dobyla kýžené rozcestí říkala jsem si že už mám vyhráno, že už mě nic nezastaví. Byl krásný den a dobrá nálada. Nemohly mi ji pokazit ani mokré boty (vybaila jsem se igelitovými pytlíky), ani kupa sněhu (člověk si na to časem zvykne, holt se jde opravdu pomalu). Po rovném úseku přišlo opět stoupání, nejdřív mírné ale na pláních, takže se těžko hledala cesta, pozdějí pořád pláně ale ještě k tomu pořádný stoupák. To už jsem ale viděla kam jdu a byla nějaká motivace. Kousek pod vrcholem je poslední rozcestí, která buď vede stezku přes samotný vrchol nebou kousek pod ním. Chtěla jsem jít samozřejmě přes vrchol, ale když jsem konečně dorazila nahoru (místy to bylo lezení po čtyřech a místy zapadání nad kolena – živou mě nedostanou! :-D) a jen bez batohu se šla podívat na sestupovou cestu, rozhodla jsem, že se pod vrchol vrátím stejnou cestou. Sestup bylo normální horolezení, navíc se zasněženými pasážemi. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak tam lozím s tím těžkým batohem. Možná v létě bez sněhu by to šlo, ale teď – všude mimo cestu sráz někam hluboko dolů, no děkuju, adrenalinu mám i tak dost.

Ona jednosušší cesta pod vrcholem byla taky docela adrenalin, zasněžené kameny parádně kloužou, takže jsem se párkrát přinatáhla, v duchu jsem se moooc chálila, že jsem nešla tou horší cestou.  Před sebou jsem měla ještě dost mil, ale tou dobou jsem si myslela, že do pěti budu zpět. Jo, kéž by! Ono totiž je to v podstatě celou dobu z kopce, což je jen zdánlivá výhoda. Po hodince takového sestupu začnou pobolívat kolena, po čtyřech hodinách se sotva belháte. To pak člověk děkuje za každou rovinkou nebo mírný dokopec. Když jsem konečně došla na známá místa, věděla jsem že mě po krátkém sestupu čeká rovina kolem Little Yosemite Valley a pak zas z kopce kolem Nevada Falls a Vernal Falls. Chtěla jsem totiž jít jinou cestou než jsem přišla, kolem prvního zmiňovaného vodopádu tentokrát po proudu zprava. Což bylo moc pěkné, jenomže je to cesta významně kratší a tudíž významně  prudší. Samý schod, což odmítlo absolvovat moje pravé koleno – nechtělo jít rovně ze schodů, takže jsem většinu cesty absolvovala chůzí stranou. Batoh začal být neskutečně těžký, obličej jsem měla pořádně připálený od sluníčka, no paráda... Aspoň jsem se mohla kochat krásou těch vodopádů, to byla opravdu nádhera. Nicméně když jsem konečně došla k hlavní silnici, byl to asi nejkrásnější pocit z celého dne ;) Pak už jen kousek k autu a další krásný pocit když jsem si zula boty. Před odjezdem z parku vrátit kontejner, bohužel už bylo 6 hodin a tak jsem nestihla koupit ani pohled – centrum zavíralo v pět. No ale ty zážitky mi nikdo nevezme a rozhodně na to jen tak nezapomenu. Ještě několik zastávek na výhledy a focení než jsem definitivně park opustila a pak hurá směrem na jih, co to půjde. Původní snahu o Národní park Death Valley jsem vzdala, protože silnice napříč přes Yosemit byla zavřená kvůli sněhu. Byla to nejkratší spojnicena východ a objíždění by mě stálo moc času. Takže místo toho jsem se rozhodla pro Joshua Tree National Park což je taky pouštní oblast a tak snad uvidím podobnou krajinu, jako by to bylo v Death Valley. Určitě to bude hooodně jiné, než to co jsem viděla do teď.

Moc sil mi nezbývalo a tak idyž jsem opět chtěla dojet co nejdál, nakonec jsem na noc zakotvila u potoka, který ústí do Bass Lake. Ani na koupačku jsem neměla sílu a nechala jsem to až na druhý den ráno.

 

 

DEN 13 (28.4.): BASS LAKE – FRESNO – JOSHUA TREE TOWN

Noc jsem měla neklidnou. Nemohla jsem se nějak uvelebit a hlavně každé otočení bolelo. Ne nijak hrozně, ale člověka to budí že. Takže už v šest jsem byla vzhůru a zkoumala jsem okolí. Doslova jsem se dobelhala k vodě, abych se trochu umyla, bylo to po těch dvou dnech v divočině opravdu třeba. Musel na mě být fakt legrační pohled, červený obličej od sluníčka, oteklé nohy, pomalé belhání, no sranda:-) Na dnešěk jsem měla naplánovaný jen přejezd, protože přeci jen to je kus cesty od Yosemit až do Joshua Tree NP. Stejně bych nic jiného dneska nezvládla, lehká chůze po rovině bylo moje maximum. Naplánovala jsem si zastávku v nějakém městě, kde si dobiju počítač a telefon, nebo aspoň dám vědět že jsem živá. Nakonec vyhrálo Fresno keré bylo hezky po cestě. Navštívila jsme tam jiný fastfood než které známe, jmenuje se to Denny´s a je to něco mezi fastfoodem a restaurací, takový typicky americký řekla bych. No dala jsem si tam luxusní druhou snídani, zapečený toast s vajíčkem a slaninou a houbami, no lahoda! Sice se mi nepodařilo dobít přístroje, ale nějakou chvíli jsem na internetu strávila a hlavně jsem se výborně nadlábla, takže svůj účel to splnilo:-)

Pak už jsem frčela po dálnici směr Bakersfield a Barstow a sledovala, jak se krajina před očima mění. Ubylo stromů a keřů, všechno bylo najednou suché, v odstínech hnědé a červená, zkrátka pouštní krajina jako vyšitá. Někde za Mojave jsem stavěla na odpočívadle trochu se protáhnout a nabrat vodu a to jsem měla poprvé příležiost vyzkoušet i horké klima. I ve Fresnu už bylo vedro, ale je to daleko větší „pálka“ když člověk sedí nějakou dobu  vklimatizovaném autě a pak vystoupí ven. Když jsem koukala na teplotu nebylo to tak hrozné, něco přes 30°, ale asi to rozdíly dělají hodně. Mimo jiné se změnili i varovné tabulky, divoké medvědy vystřídali chřestýši. Když se člověk porozhlédl, všude v krajině byly vidět podivné stromy, jak jsem se záhy dozvěděla právě tenhle strom se jmenuje Joshua Tree a podle něj je pojmenovaný i park, kam jsem se chystala. Je to zvláštní rostlina, něco tak velkého by se v poušti normálně nevyskytovalo, ale á to dobrou strategii přežití – tenké mělké kořeny které se rozpínají hodně daleko a sbírají tak vláhu i ve velké vzdálenosti a pak ukládají vodu do kořenových hlíz umístěných hodně hluboko pod povrchem. A z toho pak strom žije, když jde „do tuhého“.

Po řádném protažení jsem skočila opět do auta a pokračovala v daném směru. Je to až k neuvěření, kde všude lidé žijí. Protože je krajina dobře přehledná, od dálnice je vidět celkem daleko na obě strany. No všude možně je vidět osamocené velké karavany, nebo celé osady přívěsů, karavaný a malých domků. Moc jsem nevěděla co si o tom myslet, ale myslím že snad nikdo nejezdí na víkendy do pouště, že tam prostě ti lidé bydlí. Pak se vkrádá otázka jak to dělají s vodou, prože té tam určitě není nazbyt... Každopádně čím víc na jiovýchod jsem byla, tím víc krajina i se svými osadníky přopínala scény z filmu Hvězdné Války – cizí horká planeta s malými osadami a drsný život. Ani město Joshua Tree není vyjímkou. Kolem hlavní silnice to sice vypadá jako normální město – chodníky, asfaltové silnice, obchody, fastfoody, ale hned za první nebo druhou linií domů je zase poušť a domy jsou roztroušené i daleko od hlavní silnice, prašné cesty vedou až k úpatí prvních kopců...Do Joshua Tree jsem dorazila ještě za světla, skoukla jsem otevírací hodiny v návštěvnickém centru a pak se vydala hledat místo na spaní. Jak jsem psala, všude někdo bydlí tak to nebylo tak jednoduché jak jsem si myslela, ale nakonec jsem po jedné z cest dojela na místo trochu stranou od domů, s pěkným výhledem na poušť a městečko.Se západem slunce se konečně ochladilo, což bylo příjemné, ale i tak jsem spala s otevřenými okny, prtože v autě bylo opravdu teplo.

 

 

DEN 14 (29.4.): JOSHUA TREE NATIONAL PARK – OAK GLEN

K ránu se ochladilo a zvedl se trochu vítr, takže jsem se s chutí přikryla spacákem, ale bylo to vlastně hodně příjemné. Hned jak vyšlo slunce zpoza kopce, někdy po šesté hodině, byla jsem už na nohou a snažila se udělat nějaké fotky, ale úplně moc se nedařilo. Každopádně bylo jasné, že to bude další horký den – nebe bez mráčku a lehký větřík. Infocentrum otevíralo až v osm, tak jsem měla dost času na snídani a zabalení potravin do termofolií tak, aby se mi v tom teple které jsem očekávala podle zkušeností ze včera nic neroztavilo nebo nezkazilo. Mléko které bylo jen den otevřené se totiž po včerejšku změnilo v polotovar jogurtu, musím ale říct že jsem trochu ochutnala a překvapivě to nebylo špatné – zkrátka zkyslo to dobře, bylo by to dobré na mlékovou polévku;) Do kafe to ale nebylo a tak byl zbytek odsouzen k vyhození.

V infocentru jsem byla jako jedna z prvních a kolem půl deváté už jsem projížděla národním parkem a hledala, kam se půjdu podívat. Nakonec jsem si vytipovala 2 výlety, první z nich byla asi šestimílová vycházka ke starému zlatému dolu „Lost Horse Mine“, půlka cesty po rovina a druhá plka lehce se vlnící krajnou. Nevěděla jsem co na to řeknou nohy a hlavne to koleno, tak jsem nechtěla podnikat nic brutálního. První polovinu cesty jsem objevovala, jak i tak zdánlivě prázdná mrtvá poušť je plná života, kromě zmiňovaného zvláštního stromu spoustakeřů, květn, kaktusů a to nemluvím o fauně – od mravenců, much a včel, přes ještěrky a jim podobné po celou řadu ptáků a taky myší a králíků. No bylo toho dost! Když jsem se pak dostala na vrcholky, krajina se otevřela a ukázala různé útvary široko daleko. Od vrcholků kopců které pravděpodobně byly krátery někdy kdysi dávno, přes perfektně rovné úseky, ketré vypadají jako dno nějakého jezera až po obrovské kupy kamení najednou navršené v jinak rovné krajině. Svým způsobem je to krásné, idyž pro moje oči určitě hodně nezvyklé. Důl ke kterému jsem se vydala svého času majiteli vydělal dost peněz, podle informací tam vytěžili opravdu hodně. Pro současného pozorovatele to má svoje nevýhody, celá oblast je podkopaná a tak k samotnému těžícímu prostoru se nedá jít, protože schované šachty hrozí propadnutím. Myslím že důl začali využívat někdy kolem 90. let 19. století a snad síky klimatu (málo deště?) je vpodstatě všechno vybavení na místě v celkem zachovalém stavu.

Poobědvala jsem na vyhlídce Keys View s výhledy fo Coachella Valley a město Palm Spring a další. Taky je vidět kousek Salton Sea, což je slané jezero (nevím přesně jak vzniklo, jen jsem to zaslechla z povídání nějakých lidí), které postupně vysychá a stává se slanějším a slanějším. Což bohužel nevyhovuje hlavně rybám, které umírají a tak to tam prý moc nevoní;) Ale pak jsem zjistila že je u toho rekreační oblast, tak to asi nebude zas tak hrozné. Po obědě jsem se vydala ještě na Ryan Mountain, krátká procházka 1,5 míle nahoru a to samé dolů, psali že je to strmý náročný výstup, ale po Yosemitech mi to připadalo jako letní vycházka:-) Nahoře jsem byla za chvíli, pokochala se 360° výhledy, udělala pár fotek a pozvolna vyrazila dolů. Cestou se mi podařil prima fotografický úlovek v podobě ovce tlustorohé v americkém podání, musím teda ale říct že ty kanadské co jsem viděla měly rohy daleko mohutnější a celkově byly takové robusnější. Hodně mě to ale překvapilo, protože tak velké savce bych tu teda nečekala. Na druhou stranu jsek jsem psala, keřů je tu dost a taky tráva tu roste, tak určitě mají dost potravy, jenom nevím jak to mají s vodou. Určitě tu jsou někde oázy, to jsem viděla na fotkách. To je taky zajímavé, nejednou jsem cestou viděla upozornění, že cesta může být zaplavená povodní – což člověka v poušti překvapí – ale asi si dovedu představit, že když přijde přívalový déšť, chvíli to té vyprahl půdě trvá než všechnu vodu pojme. Taky jsem při těch vycházkách viděla regulérní koryta potoků, teď samozřejmě suchá ale je vidět, že voda tu pravidelně teče.

Po výletování jsem přejela na druhý konec parku do Cottonwood Springs, kde jsem koupila pár pohledů (konečně, chtěla jsem koupit nějaké už v Yosemitech, ale tam se mi to „procházení“ dost protáhlo, takže jsem nestihla otevírací hodiny), nabrala vodu neboť většinu zásob jsem dnes vypila. Měla jsem štěstí, dneska celý den foukal vítr který dělal příjemné klima. Taky jsem vyrážela brzo, takže v tom největším teple jsem moc času nestrávila. V létě a bezvětří tu musí být děsný hic! To pak člověk asi nedělá nic jiného než že pije. Však taky doporučují galon vody na člověka a den, na což musíte myslet předem, protože v parku je myslí jen jeden nebo dva kempy s vodou, jinak musíte mít svoje zásoby. To byla jen taková malé odbočka. Napojila jsem se na dálnici číslo 10 a vydala jsem se na západ, měla jsem dost časo a u Palm Desert jsem sjela na číslo 74. Opět jednou mě mapa překvapila – bez vrstevnic člověk moc nemá představu, jak vysoko se vydá! Cesta nebyla dlouhá, ale za to pěkně serpentinami do kopce! Za odměnu byly pěkné výhledy na Palm Desert. Pak to bylo chvíli po rovině, dokonce stromy a jezera se objevily, je to až neskutečné jak rychle se krajina může změnit. Pak už zase dolů z kopce směrem na San Jacinto kde jsem trochu bloudila a dál přes dálnici do Beaumont a dál. Už se připozdívalo a já jsem náhodou objevila vstupní místo do jedné přírodní rezervace – pohodové parkování s vodou a záchody. Sice všude byly vyrovné cedulky že se parkoviště automaticky zavře po západu slunce a otevře až v 6:30 (což se taky stalo) ale to mi nevadilo, protože jsem nehodlala vstávat příliš brzy.

 

 

DEN 15 (30.4.): OAK GLEN – LOS ANGELES

No a je to tady, poslední snídaně. Nejnáročnější úkol dopoledne byl vytřídit věci, co se mnou jede na Zéland a co zůstává a vyhodí se. Zabalit batoh a připravit všechny věci tak, abych mohla při vrácení auta jen vystoupit, popadnout batoh a příruční zavazadla a vyrazit směr letiště. Do Los Angeles to nebylo vůbec daleko, počítala jsem že cesta bude tak 2 hodinky. Nakonec to bylo tři, přeci jen LA není vesnice a kolony byly v podstatě od chvíle, kdy jsem vjela na dálnici. Přemýšlela jsem co s časem, původně jsem si chtěla dát věci na letiště a vyrazit na pár hodin do města. Nakonec jsem ale změnila plány, při představě že řeším dopravu po městě se mi do toho moc nechtělo. Tak jsem pokračovala v jízdě až jsem minula letiště a vadala se směrem k moři. Dojela jsem do Malibu, což už vlastně není LA, a zastavila se nejdřív na vyhlídce na moře a dala si oběd a pak ještě na chvilku přímo k moři, na pláž. Všude byla spousta serfařů, jak v americkém filmu, zdálo se že nemusí do práce protože bylo brzy po poledni a stejně se tam cachtali. Občas někdo vylezl z vody, došel k zaparkovanému a auto, hodil serf na střech a odjel...jiní zase přijížděli... no těžká pohoda. Kolem půl druhé jsem se zvedla a vyrazila lehce dotankovat a taky najít někde internet, abych se podívala kam mám to auto vrátit. Nevěděla jsem jak rychle to vrácení půjde a taky jak raychle tam dojedu, a muela jsem tam bát do tří hodin odpoledne. Všechno ale šlo jak na běžícím pásu, úplně neskutečně rychle. Půjčovnu jsem našla v pohodě, jakmile vjedete do areálu už si vás posílá jeden pikolík ke druhému, no není cesty zpět a za pár minut je po všem. Jen jsem zaparkovala auto, už je u mě člověk na převzetí, z mobilní tiskárny i vyjede účet a můžu jít. Zbavila jsem se posledních přebytků a autobusem jsem se z půjčovny přepravila na letiště. Celá akce netrvala ani půl hodiny! Takže ve tři už jsem byla na letišti, spousta času do check-inu. Můj let už byl na tabuli, ale odevzdání zavazadel bylo až v šest. Bohužel se nebylo ani kam moc procházet, ve vstupní hale toho moc není. Našla jsem si ale klidné místečko, občas něco snědla, občas četla, občas se prošla. Nakonec to docela uteklo a po šesté už jsem s letenkou vstupovala do části letiště, která je jen pro odbavené cestující. Pak už to šlo rychle, připojila jsem počítač na nabíječku, upravila nějaké fotky, nezbytná kávička a poslední hamburger v americe. Před  desátou se otevřelo letadlo a v 10:30 jsme se vznesli. Měla jsem tentokrít těžkou pohodu, nikdo vedle mě neseděla a tak jsem měla hned 3 sedačky pro sebe. Po večeři jsem se s chutí natáhla, postel to nebyla ale i tak luxus.

 

 

DEN 16 (2.5.): AUCKLAND – MANGAWEKA

Trochu se nám ztratil den co? :-) Každopádně krom toho jsme dosedli v pořádku s mírným zpožděním, trochu jsem se bála abych stihla autobus ale bylo to v pohodě. Kontrolou jsem prošla bez problémů a před odjezdem z letiště jsem měla ještě 20 minut k dobru. Na přestupu mezi autobusem z letiště a tím druhým přímo do Mangaweky jsem měla čas i na rychlou snídani a pak už šla cesta rychle a v pohodě. Opět jsem pracovala na nějakých fotkách, trochu spánku samozřejmě a v pět odpoledne už jsem stála na známé půdě v Mangawece. Paul pod záminko čekání na mě byl u kamarádů na pivu, tak jsem se přidala a nějakou tu hodinku dvě jsme zůstali. Večer jsem si s chutí dala dlouhou horkou scórchu a zalezla do posltele snad v osm. Asi jsem přeci jen byla trochu unavená. No a to je vše přátelé! Dobrodružství u konce, ale vzpomínky a zážitky zůstanou:-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

no páni to je chvály!

Ančí,10. 5. 2015 21:56

Ahoj všem, normálně se tady až skoro červenám:-) Díky za pochvaly, opravdu to byl zážitek a spousta dobrodružství i ponaučení! Ještě chybí nějaký ten souhrn na závěr a bude "za mnou". Ale jak píšete, zážitky určitě zůstanou:-)

Kontroní naposledy ?

tJ,10. 5. 2015 19:47

Tak tedy pochval a obdivu na této půdě i jinde na tvou hlavu padlo už řada. Pokud se KS už tak nevyjádřilo dříve tak říkáme "dobrá práce!" ale možná, že i v Mangawece bylo slyšet jak to tady žuchlo. Myslíme si, že kdyby ti někdo před pár lety řekl co jednou absolvuješ, tak bys tomu asi nevěřila. Tak už jen vyhodnotit zkušenosti a nezapomenout. Zdraví tJ+mM.

na konec

MA,10. 5. 2015 14:08

Konec dobrý, všechno dobrý,…. Já myslím, že vynikající.
Dočetla jsem poslední vyprávění a nevím co na závěr napsat.
Dokázala jsi nejvíc sama sobě co všechno umíš a znáš a co se dá zvládnout, i když je na všechno člověk sám. A to je moc fajn.
Jsi zkrátka jednička.
MA*

adrenalin na závěr

MA,6. 5. 2015 13:50

Tak to je napínavé počtení. Ještě že sis takhle „užívala “ až na konci svého putování.
Potvrdilo se tak pravdivé ...že když člověk nemá síly a už nemůže , tak ještě může (protože musí).
Zážitky zůstanou napořád...a to tam nebyli naštěstí medvědi...
MA+

šikulka

Mája,4. 5. 2015 12:20

Ahojda Aninko, všichni Tě obdivujeme (my, kamarádi, rodina), jak jsi vše zvládla. A fotky máš úžasné, mě se moc líbí kamarád sněhulák a srdce na dlani (to by byla novoročenka jak víno). Vlásky Ti poporostly, obličej máš parádně opálený a myslím, žes i pohubla. Zážitky budou na celý život, jednou budeš moci povídat vnoučatům. My se Tebou taky náležitě chlubíme i s dovětkem, že sami bychom to nedali.
Teď už jsi zase "doma" v Mangavece a brzy přiletí i Michal, to pak bude teprve veselo.
Zdraví, mamča z HK

KS číslo dvě

MA,27. 4. 2015 21:58

Také KS dvě se připojuje a doufá, že vše se v dobré obrátilo, myslím, nejen počasí…
Cesta se už pomalu krátí a NP jsou podle informací z Wiki, tož musela jsem se podívat co máš ještě podle plánu před sebou , zajímavé a hodně odlišné. Doufám, že si dáš pozor na „plyšové medvídky“,nebudeš se bát v některém „ městě duchů“ a neztratíš se v „lese sekvojí“.
Ale jsi děvče odvážné, které jen tak nic nerozhází…..
Takže se těšíme,že k dosavadnímu výstižnému,hezky podrobnému vyprávění a krásným fotkám se přiřadí další…
Jo, ta modrá v Crater Lake , ta teda modrá je..i když na NZ už tahle barva taky byla…
Krásné zážitky, šťastné kilometry a dobrý dojezd.
MA+

Zase něco z kontroního střediska

tJ,26. 4. 2015 8:34

Říká se, že jedna z nejhorších věcí je srážka s blbcem. Ale stačí, když člověka potkávají různé neodbornosti, odfláknuté práce a výrobky. A zdá se, že ani američani se s tím úplně nevypořádali. Potkáváme se s tím ledaskde a často si říkám - kurňa, proč se mě nezeptali, já bych jim řekl jak to má být správně. Jeden se ale nesmí tou vlnou moc unést, protože pak získá dojem, že okolo jsou jen samí blbci a to může už zase být osobní problém toho jednoho. No, a taky je těžké být na to všechno sám. Upřímně řečeno, pokud to byla teprve 1. tvoje samokrize tak klobouk dolů, asi nikdo u nás doma nemáme v genech významné samotářství, tak tvoje velká cesta je dost dobrá zkouška. Mill creek i na fotce vypadá divoce, natož v reálu a s vodou - je vidět, že ji tam bývá o nějaké metry výše. BRRR!!! Výhledy z Table Rock by jistě potěšily Jakuba
Krčína evidentním hospodařením s vodou, taky pěkné. Příhoda, co vyrobila Crater Lake, to teda musela být pořádná šlupka, když vzniklo jezero o průměru cca 4 km. Mount Shasta na fotkách opravdu moc vidět není. Ale nakonec o ní píšou opět na Wiki ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Shasta ). Jimi udaná výška 4317 m se od přepočtu (*0,305) liší jen o cca 2 m a to je dobré. Hora je to opravdu už na pohled významná a nedivím se indiánům, že ji prožívali duchovně, zvláště, když občas zažili, že si pořádně pufla. Asi poslední, co bych zmínil, je Feather River, kde po dlouhé době vidím vodu ne modrou, ale spíše vltavskou ze Šumavských rašelin. Asi už neteče z těch ledových výšin a je více plná biosložkami. Abych nepsal jem o Americe, tady máme za sebou Kamenici a Labe a máme to tu taky pěkné, i když jen takové malé, střediskové... Tedy do posledních cestovatelských dnů přejeme nezbytnou dávku štěstí a drž se. Za KS tJ. Jo, a dík za krásné fotky a povídání.

Nejen měření

tJ,21. 4. 2015 6:47

Tedy, dávám další pochvalu za spoustu informací. Nevím, jestli je to jen náhoda, ale zdá se, že jsi po "pár mílích (!) v úplně jiném světě. Krajina je přístupnější než v Kanadě? Jakoby těch dílčích dojmů bylo více.
Měření v Americe je pro evropany trochu neobvyklé díky jejich jednotkám. Našel jsem na Viki (http://cs.wikipedia.org/wiki/Angloamerick%C3%A1_m%C4%9Brn%C3%A1_soustava) pěkný článek všeshrnující a protože by to mohlo být zajímavé pro všechny čtenáře dávám to sem. Z něj vytahuji jen, že v USA používaná míle je 1,61 km, stopa 30,5 cm a palec 2,54 cm. K tomu je mezi dalšími mílemi ještě míle námořní 1,85 km (což je vzdálenost odpovídající 1 stupni zeměpisné šířky - http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1mo%C5%99n%C3%AD_m%C3%ADle). Tímto tě zdravím a přeji mnoho pěkných cestovatelských zážitků. Zraví tJ+mM

Re: Nejen měření

Ančí,23. 4. 2015 22:06

No dojmů je asi stejně, ale začala jsem asi tak nějak v poklusu - větší město, auto, hodně lidí...tak je toho nějak víc...Ale už se dávám do pohody řekla bych, zkrátka co stihnu to stihnu;)
S tím měřením je to legrace, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě řekla bych:-D Ale člověk se s tím nějak srovná, hlavně je to jen na chvíli že. Jinak článek pěkný a opravdu obsažný!

přepočty vzdáleností

MA,22. 4. 2015 16:47

Tak tJ mě s pochvalou předešel, ale přesto taky chválím podrobné zprávy.
Je fajn, že jsi pro budoucno přidala datumy.
Přepočty jednotek potrénují matematiku,což pro některé jedince je "brnkačka", ale co my ostatní...
Každopádně bez přepočtů - jsi hóooooodně daleko...
Zdravíme Tě a přejeme další šťastné kilometry.
MA+

Re: přepočty vzdáleností

Ančí,23. 4. 2015 22:02

Já přepočítávám pořád, z mílí ne kilometry, kolik jsem toho ušla nebo najela. stejně mi to vždycky chvilku trvá;)